Nenutit se do emocí a gest, které mi nejsou vlastní
Nedávná tragédie na FF UK pravděpodobně zapůsobila na každého z nás. Není divu, že největší pozornost bývá po každé takové události věnována lidem, prožívajícím hluboký smutek, stres, napětí, úzkost … O nich se také nejvíce mluví ve veřejném prostoru. A tak by se mohlo někomu zdát, že jedinou normální a správnou reakcí naší psychiky je právě toto vědomé, a pokud možno co nejintenzivnější prožívání těchto emocí a žádných jiných. Alespoň mně se to tak v dřívějších letech zdávalo. Vždy jsem se styděla za to, že neprožívám, co se ode mě očekává, natož abych si řekla o nějakou podporu – tu přece potřebují ti zasažení, trpící, smutní … Já bych měla spíš někam zalézt a doufat, že si mé trestuhodné odchylky nikdo nevšimne – jinak by se přece odhalilo mé nezměrné sobectví a lhostejnost! Asi nejsem normální, když nejsem příšerně smutná – to přece znamená, že má psychika si dovoluje tyto události zlehčovat! A vůbec – je přece strašné, co se děje –...