Nenutit se do emocí a gest, které mi nejsou vlastní

    Nedávná tragédie na FF UK pravděpodobně zapůsobila na každého z nás. Není divu, že největší pozornost bývá po každé takové události věnována lidem, prožívajícím hluboký smutek, stres, napětí, úzkost … O nich se také nejvíce mluví ve veřejném prostoru. A tak by se mohlo někomu zdát, že jedinou normální a správnou reakcí naší psychiky je právě toto vědomé, a pokud možno co nejintenzivnější prožívání těchto emocí a žádných jiných.

    Alespoň mně se to tak v dřívějších letech zdávalo. Vždy jsem se styděla za to, že neprožívám, co se ode mě očekává, natož abych si řekla o nějakou podporu – tu přece potřebují ti zasažení, trpící, smutní … Já bych měla spíš někam zalézt a doufat, že si mé trestuhodné odchylky nikdo nevšimne – jinak by se přece odhalilo mé nezměrné sobectví a lhostejnost! Asi nejsem normální, když nejsem příšerně smutná – to přece znamená, že má psychika si dovoluje tyto události zlehčovat! A vůbec – je přece strašné, co se děje – když už se to mě osobně netýká, měla bych se k tomu aspoň nějak postavit, něco říct, udělat, nějak vyjádřit úctu …

    Nevím, kolik lidí s podobnými pocity chodí po světě. Málokdo se asi takovými pochybnostmi pochlubí. Proto si dovolím z pozice člověka, který si podobnou zkušeností v minulosti prošel, vyjít s kůží na trh a formou tohoto textu poskytnout peer doprovázení případným všem, kteří to potřebují.

 

Co vše lze v podobné situaci prožívat?

    Ve veřejném prostoru se pochopitelně věnuje pozornost tomu, co je nejdůležitější – tj. zasaženým i přímo nezasaženým lidem, kteří potřebují krizovou pomoc. Základní emoce a tělesné projevy, spojené s tímto prožíváním, jsou popsány v mnoha článcích a příspěvcích. Stejně tak je tam řečeno, že každý z nás na konkrétní situaci reaguje jinak a že můžeme prožívat i protichůdné pocity. Uveďme si pro začátek alespoň některé další zcela normální emoce a myšlenky, které se mohou v člověku odehrávat:

-          Pocit viny, že mně/mým blízkým se nic nestalo

-          Vděčnost, že jsem tam nebyl/a já nebo mí blízcí +pocit viny, že není dovoleno ji prožívat, když jiní tak strašně trpí

-          Pocit, že nemám právo cítit se dobře/mít radost

-          Pocit, že nemám právo zabývat se čímkoli jiným – že veškeré mé myšlenky, radosti, starosti a vše, co dělám, jsou malicherné

-          Pocit, že nemám právo slavit Vánoce/radovat se z nějaké pro mě významné události (narození miminka, vánoční besídky dětí, nová kompenzační pomůcka, svatba, zásnuby, zamilovanost …)

-          Pocit naštvání na trpící (proč musejí trpět zrovna teď, a vytvářet mi tím povinnost se k jejich utrpení nějak postavit!), přání, aby utrpení co nejdříve skončilo a vše se vrátilo do „normálu“ (o naštvání na zdroj utrpení nemluvím – přijde mi to samozřejmé)

-          Jiné naladění (zrovna teď jsem naladěn/a na advent, Vánoce, věci v rodině a další – viz výše), pocit povinnosti násilně se přeladit na tragickou událost, naladění na něco jiného vymýtit jako satanské zlo, vzdor, že jsem povinen/povinna se násilně přeladit

-          Pocit, že se k tomu přece mám povinnost nějak postavit, něco udělat, nemlčet, nějak se vyjádřit, abych dal/a najevo, že mi to není jedno (s tím související vzdor, pokud mi to není vlastní ve formě, v jaké si myslím, že se to ode mě očekává)

-          Obava, že jsem sobec, když se necítím tak, jak se ode mě očekává, pocit studu, že to ani v tak závažném okamžiku nedokážu mít „správně“

-          Mnohé další, které mě nenapadly

 

Prožívání je hlavně pro mě

    Už to, že o správnosti svých pocitů nějakým způsobem pochybujete nebo se nad nimi zamýšlíte, znamená, že nejste lhostejní a bezcitní. Zamýšlíte se totiž nad tou situací jako takovou, což je projev empatie. Lhostejnému člověku by to nejspíš bylo úplně jedno. To, že cítíte něco jiného, než se od vás skutečně či zdánlivě očekává, může být zcela normální projev vaší psychiky, která vám tím říká, že ve vztahu ke konkrétní situaci nepotřebujete žádný hnací motor, protože tady a teď pro nikoho nemůžete nic udělat.

     Dříve jsem často podléhala mýtu, že se utrpení druhých musí v mém prožívání odrážet jako přes kopírák. Tj. pokud se děje nebo stalo něco opravdu strašného, není přípustné cítit se jinak než opravdu strašně. Pokud se tak necítím, znamená to, že té události nepřikládám dostatečnou váhu.

    Až později jsem pochopila, že to naštěstí takhle jednoduché není. To, jak se cítím, trpícímu člověku zrovna dvakrát nepomůže, obzvlášť pokud s ním nejsem v kontaktu. Kdybych z úcty k obětem držela hladovku, celé dny plakala nebo spáchala sebevraždu, jejich utrpení by se tím nezmírnilo. Jediné, co by se stalo, je, že bych ublížila svým blízkým, a vyvolala tím další utrpení. Totéž platí v případě, že bych si uměle vyvolávala smutek a úzkost. Zbytečně bych byla nepřítomná ve svém manželství, zanedbávala bych svoji práci, a místo abych pomohla třeba někde mimo hlavní tragickou událost, dejme tomu, dobrým slovem, nechala bych možná některý ze svých úkolů nesplněný.

    Z toho vyplývá, že to, jak se cítím, tu není pro trpící, ale pro mě. Jsou to signály, které mně a nikomu jinému napovídají, jak se mám chovat, před čím se mám chránit a pro co mám aktuálně žít.

 

Hlavně se nenutit

    Ať už se cítíme jakkoli, tragédie v souvislosti s útokem na FF UK nás nějakým způsobem ovlivňuje. Pro někoho to může být období větší zranitelnosti; ať už kvůli pomyslnému tlaku na to, že se mám cítit tak a tak, účastnit se pietních akcí, nahlas vyjadřovat kondolence atd., nebo kvůli zvýšené únavě a možná i citlivosti. Proto je podle mě právě v tomto období potřeba se do ničeho nenutit (platí to samozřejmě nejen o smutku, ale i o radosti).

    Já sama jsem se v minulosti domnívala, že se musím předělat tak, aby mnou každé utrpení druhého člověka doslova hluboce emočně otřáslo. Jenže ve skutečnosti taková nejsem – mám velkou potřebu intimity, takže má psychika je nastavená tak, že mnou většinou hluboce otřesou pouze věci, které se týkají mého manžela. Tím, že jsem se neustále analyzovala a tlačila na sebe, že se mám předělat, jsem si způsobila psychické trauma. Mám-li nějak popsat to, co se ve mně dělo, bylo to trochu jako kdybych byla znásilněna.

    K vyvrcholení tohoto hlubokého psychického zranění došlo ve chvíli, kdy jsem musela čelit utrpení někoho z rodinných příslušníků ve společné domácnosti, a vlivem větší vypjatosti situace a zároveň o to většího tlaku na sebe samu u mě pravděpodobně selhaly některé obranné mechanismy, které mi dříve umožňovaly podobné situace zvládat sice s diskomfortem, ale lépe. Přestože se mi nakonec podařilo si toto trauma zpracovat, určitá jizva mi zůstane možná už na celý život. Doteď např. nemůžu používat některé fráze nebo způsoby chování, které se obvykle v reakci na utrpení druhého člověka používají, protože mi mé zranění připomínají. Mezi nimi je, mimochodem, i hlasité vyjádření lítosti nebo kondolování – v minulosti jsem se totiž často bála, že nebudu truchlit, když mi někdo zemře, a politování je zkrátka a dobře to nejčastější, co se říká, když se někomu něco děje.

    Věřím, že ne každý, kdo o svém prožívání nebo chování v těchto dnech pochybuje, zažije v této souvislosti podobné psychické trauma. Zároveň jsem ale na svém příkladu chtěla ukázat, že tlačit se do něčeho, co není moje, není dobrý nápad. Ať už cítíme hluboký smutek, nebo jen lehčí únavu, měli bychom být šetrní především sami k sobě. A to i ve zdánlivých maličkostech.

    Pokud mi není vlastní veřejně vyjadřovat kondolence, neměl/a bych to dělat. Já sama třeba jako biblická křesťanka nevidím smysl v modlitbách za mrtvé. Účastnit se pietní akce by sice na rozdíl od výše popsaného příběhu nebyl útok na moji intimitu, nicméně přesto to neudělám. Každý jsme jiný a nikdo z nás občas neví, jak bude ve vypjaté situaci naše psychika reagovat. Budu-li se nutit do něčeho, co není moje, jen abych se k tomu celému nějak postavil/a a vyjádřil/a solidaritu, možná se nestane nic, ale možná na mě celá situace ještě víc dolehne a v příštích dnech se dostaví vyčerpání, které mi ve výsledku zabrání pomoci alespoň tam, kde je to v mé moci.

 

Někdy je lepší zůstat tam, kde jsem

    Budu-li ulpívat na tom, že je mou občanskou povinností pomoci obětem tragédie na FF UK nebo alespoň dostatečně vnitřně či navenek vyjádřit solidaritu (za předpokladu, že nikoho z nich neznám), obětem to nepomůže, a já navíc možná nepomůžu tam, kde bych mohl/a. Způsobím si přesně tu bezmoc, které jsem svým projevem solidarity chtěl/a předejít.

    Můžu se soustředit na to, jak je strašné, že se něco takového stalo a já mám prázdné ruce. Můžu se ale soustředit i na to, že tady sice mám prázdné ruce, což mě mrzí, nicméně mám plné ruce někde jinde. Někdy je v pořádku zůstat překladatelem, hospodyní, matkou, masérem, uklízečkou … Teď sice nikomu nepomůžu, ale stále je tu svět, ve kterém žiju, a lidé v něm. A já bych možná snahou se znásilnit nebo se jen lehce předělat promarnila šanci někomu pomoct jindy a jinde, kde mě na rozdíl ode dneška nikdo nezastoupí.

    Nehledě na to, že tady a teď občas nejvíc pomůže mlčet a nepřekážet. Když mi umřela mamka, přála jsem si nedostávat žádné kondolence, a k vlastním různorodým pocitům tak nemuset ještě řešit smutek někoho jiného. A taky jsem nechtěla být středem pozornosti – spíš jsem potřebovala, aby ostatní buď mlčeli, nebo nechali mluvit mě. Dodnes jsem vděčná všem, kteří mi nekondolovali ani nevyjádřili lítost, a místo toho řekli něco jiného. Zároveň jsem si dovolila v bezpečí domova sdílet naštvání, že těm kondolencím musím čelit, což mi pomohlo celou situaci zdravě zpracovat. Přijímání kondolencí pro mě i vzhledem k okolnostem bylo vlastně těžší než samotný odchod mamky. Takže vznikla absurdní situace, kdy mi ostatní kondolovali, aby mi vyjádřili podporu, o kterou jsem vůbec nestála a která mi překážela, a já je zároveň nechala, protože to tak bylo jednodušší. Nikomu to nevyčítám – kondolence můžou člověku z okolí poskytnout úlevu a jsou určitým jasně daným prostředkem, jak se k takové situaci postavit.

 

Smutek, který jsem nehledala

    Jak už to tak bývá, většinu věcí v životě nalezneme až ve chvíli, kdy je přestaneme hledat. Jednou z nich byly i mé „ztracené“ negativní emoce: Jakmile jsem plně vnitřně pochopila, že se nemusím znásilňovat a vychylovat z emočního těžiště, začala jsem si postupně dopřávat víc a víc prostoru být taková, jaká jsem. Začala jsem se přijímat jako člověka, který prostě nemůže a nechce kondolovat, litovat, mluvit … Jsem a zřejmě vždy budu zdrženlivější, abych si zachovala svou intimní zónu.

    A světe div se – ten „ztracený“ smutek se postupně začal objevovat v jakési nenápadné, ale o to ryzejší podobě. Jeho prožívání je na jednu stranu velmi hluboké a v tichosti si můžu i poplakat, ale na druhou stranu mnou hluboce neotřásá, a neútočí tak na mou intimitu. Když přijde, neodháním ho, když nepřijde, nevolám ho.

    Možná jste zvědaví, zda a jestli jsem od čtvrtka plakala nebo kdy a v jaké podobě se dostavil onen nenápadný smutek. Jsou věci, ve kterých nemám problém jít s kůží na trh, ale v této vaši zvědavost neukojím – bylo by to příliš intimní. Můžu jen říct, že v době, kdy vzniká tento text, mám již trauma z minulosti zpracované, a nastalou situaci tedy zvládám bez vedlejších obtíží. I tichý smutek, který přichází neodhalen a jako host se nevtíravě vmísí do radosti, se počítá. …