Simonides Caeca

Ne vždy je to takhle jednoduché     Osobně často bývám v komentářích dost otravná ve chvíli, kdy se někdo vyjadřuje podobně jako pan B. Nikdy totiž nevím, kdo je pan A a případní mlčící sledující, a tak pánům B nebo lidem, kteří něco v podobném duchu sdílejí, často připomínám druhou stranu mince pro ty, kteří nejsou takoví emoční supermani jako pan B. Pokud jím ovšem vůbec je a jen to nehraje, aby se zavděčil té většinové společnosti. A samozřejmě se snažím sama panem B nebýt     Komunikace má samozřejmě spoustu odstínů, a tak ne vždy je jednoduché poznat, jestli náhodou omylem nerozporujeme něčí emoci. Proto se vždycky snažím v komentářích a příspěvcích vyjadřovat co nejpřesněji a důkladně si rozmyslím, co vypustím do éteru. A to včetně otázky, jestli to náhodou nepíšu jen proto, abych si vylila své emoce a prosadila svůj pohled, nebo jestli zajímavé souvislosti, které mě k tomu napadly, jsou opravdu k tématu, a pokud s...

    Představme si třeba, že se baví dva lidé s tělesným postižením v uzavřené skupině na Facebooku:     A: „Mně není příjemné, že když jdu po ulici, všichni na mě koukají, že mám berle, jako bych byl nějaký zvíře v ZOO. Asi si to prostě jenom neuvědomujou, ale prostě bych jednoho dne rád šel do práce bez toho, že si mě pořád někdo všímá a civí na mě.“     B: „Já se na každého, kdo se na mě dívá, hezky usměju, a když se mě na něco zeptá ohledně toho, co se mně stalo, že mám berle, tak jsem rád a se všema se vždycky pustím do řeči. No a když někdo čumí nebo má nějaký blbý poznámky, tak si ho nevšímám.“   Přístup pana B je perfektní a leckdo by mu ho záviděl. Jako odpověď na sdělení pana A se ale tento komentář vůbec nehodí.   V čem je problém?     Panu A je nepříjemné, že jen proto, že chodí o berlích, musí snášet pokukování ostatních. Tenhle pocit je naprosto oprávněný, protože si sv...