Simonides Caeca

    Kdesi jsem se doslechla, že knihy mají příliš individuální výpověď, než aby vypovídaly o společnosti jako celku. Osobně se ale přiznám, že patřím mezi optimisty, kteří jejich obsah považují když ne za pravdivý, tak alespoň za realistický. Proto jsem se rozhodla zavést takový soukromý literární klub. Nečekejte ale nějaké recenze nebo anotace, těch je všude plno. Já bych se ráda zaměřila spíš na zajímavé postřehy ze života, které mě v dané knize uhodí do očí. Anotaci si případní zájemci jistě dohledají sami.     A hned se pustíme do prvního dílka – románu Firma od milovníka právnického prostředí USA Johna Grishama: Hlavní hrdina, čerstvě vystudovaný právník Mitch, v ní dostává velmi „výhodnou“ nabídku. Plat 80.000 dolarů ročně, dům a BMV. Požadavky? Práce cca 90 hodin týdně. Nabídka vypadá mnohem výhodněji než nabídky ostatních zaměstnavatelů, takže ji po poradě s manželkou s nadšením přijímá. A právě to mě překvapilo.  ...

    V jednom křesťanském článku jsem se dočetla onu starou a stokrát omílanou pravdu, že je potřeba víc naslouchat než mluvit. To by asi nebylo nic divného, ale …     Autor článku byl členem náboženské skupiny, kde sdílení víry probíhalo na první pohled velmi atraktivním způsobem: Když jeden mluvil, nikdo nesměl komentovat, maximálně mohl položit otázku, pokud bylo něco nejasné. Vzhledem k tomu, že řádoví bratři asi nejsou proškoleni v systemickém přístupu, předpokládám, že se otázky nepokládaly skoro nikdy.      V praxi tedy vlastně nemohli ani říct třeba: „Nejsi v tom sám, já to tak mám taky.“ Autorovi se tento způsob komunikace zpočátku nelíbil, nicméně později si ho velmi vychvaloval. A oprávněně, protože to opravdu byla jeho cesta, jak vyplývá z článku. Je to ale cesta pro všechny?   Aktivní naslouchání     Jako studentka sociální práce jsem se s tématem naslouchání setka...