Naslouchání, nebo „naslouchanismus“?

    V jednom křesťanském článku jsem se dočetla onu starou a stokrát omílanou pravdu, že je potřeba víc naslouchat než mluvit. To by asi nebylo nic divného, ale …

    Autor článku byl členem náboženské skupiny, kde sdílení víry probíhalo na první pohled velmi atraktivním způsobem: Když jeden mluvil, nikdo nesměl komentovat, maximálně mohl položit otázku, pokud bylo něco nejasné. Vzhledem k tomu, že řádoví bratři asi nejsou proškoleni v systemickém přístupu, předpokládám, že se otázky nepokládaly skoro nikdy.

    V praxi tedy vlastně nemohli ani říct třeba: „Nejsi v tom sám, já to tak mám taky.“ Autorovi se tento způsob komunikace zpočátku nelíbil, nicméně později si ho velmi vychvaloval. A oprávněně, protože to opravdu byla jeho cesta, jak vyplývá z článku. Je to ale cesta pro všechny?

 

Aktivní naslouchání

    Jako studentka sociální práce jsem se s tématem naslouchání setkala docela často. Asi nejdůležitější pro mě bylo, že se má naslouchat aktivně, tj. nikoli mlčky. Konkrétními technikami aktivního naslouchání se tady zabývat nebudu, každému sedí něco malinko jiného. Jádro pudla je v tom, že naslouchající dává zpětnou vazbu, aby ujistil mluvícího, že nehovoří do prázdna. To se dělá různě, např. parafrázováním, otázkami, reakcí na pocity, zkrátka podle toho, jaký je mluvící a jaký naslouchající.

 

Podivné cvičení

    Jednou jsme v prváku dostali za úkol cvičení, podobné komunikaci oněch řádových bratří. Rozdělili jsme se do dvojic a jeden musel pět minut mluvit a druhý naslouchat. Naslouchající nesměl do monologu mluvčího vstoupit.

    Musím říct, že v obou rolích jsem se cítila poněkud divně. Když jsem mluvila, nebyla jsem si jistá, jestli mě spolužačka poslouchá, jestli ji to zajímá a co ji na tom zajímá. Tím nemyslím, že bych jí křivdila, prostě jsem mluvila a mluvila a neměla žádnou odezvu.

    Ještě vtipnější to ovšem bylo, když byla „monologistou“ ona: Snažila jsem se v rámci svých omezených možností (nesmělo se říkat ani „uhm“) dát najevo, že poslouchám. Jelikož jsem bývalá flétnistka, jsem zvyklá se naladit na spoluhráče tak, že se společně nadechujeme. Stejně tak nádechy podle frází skladby na koncertě znamenaly, že pozorně posloucháme. A tak jsem se i při vyprávění spolužačky nadechovala spolu s ní, aby viděla, že mě to natolik zajímá, že nemám ani za mák potřebu ji přerušit. Dost mě pobavilo, když to následně kolegyně okomentovala slovy: „Já sem viděla, jak se dycky nadechuješ, že chceš něco říct a nemůžeš.“

 

„Naslouchanismus“ aneb Když se to o nás říká, asi příliš mluvíme

    Jsem citlivý člověk. To mimo jiné znamená, že malé věci jsou pro mě velké, a tak dokážu mluvit hodně, protože je pořád o čem. Není tedy divu, že když jsem slyšela všechny ty řeči, jak máme málo mluvit a hodně naslouchat, dost jsem o sobě v tomto směru pochybovala. Až později jsem pochopila, že mluvení a naslouchání se nevylučuje a že být dobrým posluchačem neznamená jen být pasivní vrbou. Někdy je tomu právě naopak.

    Tak třeba jeden úplně blbý příklad: Jela jsem autobusem domů. Cesta trvala asi hodinu. Vedle mě seděla paní středního věku, která to do sousedního města měla ještě o kapánek déle. Už nevím jak, ale daly jsme se do řeči. Začala mi vyprávět něco o pejscích. Nejsem zrovna zvířátková, takže kdybych jenom poslouchala nebo se jí snažila pořád na něco ptát, brzy by mi došla šťáva, protože mě pejsci ve skutečnosti až tak nezajímají. Zajímala mě ale ta paní a ji pejsci zajímali. A tak jsem jí řekla, že naši mají u sebe dva malé pejsky, kteří jsou z množírny, jestli o tom něco ví. Zkrátka, začaly jsme u pejsků a skončily, tuším, nějakou zajímavou debatou o Covidu.

    Naslouchat tedy neznamená být málomluvný. Znamená to pouze být v té situaci a vnímat toho druhého, ale i sebe sama. K tomu se samozřejmě dá dospět různými cestami, jako např. i omezení mluvení. Každý z nás je ale jiný, a tak k jednomu cíli vede několik cest. Pokud nám někdo vnucuje jen jednu, nejčastěji pokud se podle něj vylučují naslouchání a mluvení, nebavíme se o naslouchání, ale o jakémsi „náboženství“, které bych nazvala „naslouchanismus“.

    Za sebe musím říct, že tenhle „naslouchanismus“ mi téma naslouchání natolik znechutil, že jsem pak už skoro ani naslouchat nechtěla. Samozřejmě to neznamenalo, že by mě ostatní nezajímali. Znamenalo to jen, že nechci „vyznávat naslouchanismus“. A to je, řekla bych, docela oprávněné přání. Krásu naslouchání jsem objevila, až když jsem zjistila, že ačkoli nejsem členem privilegované skupiny přehnaně mlčenlivých a někdy i nezdravě pokorných „naslouchanistů“, dokážu naslouchat velmi pozorně.

 

Přemýšlíš, co odpovědět?

    Příliš krkolomná cesta řádových bratří měla zabránit tomu, aby přemýšleli, co mají odpovědět, a přestali se tak soustředit na toho druhého. To je velmi hluboká a pravdivá myšlenka. Mnozí totiž v komunikaci opravdu často upřednostňují sebe a svůj pohled a přestávají vnímat druhého.

    Pokud se ale někdo hůře vyjadřuje, není podle mě špatné si promýšlet, co odpovím, zatímco druhý ještě mluví. Někdy je lepší dělat obojí najednou: poslouchat druhého a přemýšlet, proč to tak vnímá, a zároveň vnímat, co si o tom myslím a co z pohledu nás obou je důležité a proč. Pokud budu vnímat jen druhého a sebe ztratím, můžu toho nakonec polovičku zapomenout, a mám tak mnohem menší šanci něco se dovědět o sobě i o něm.

 

Perlička na závěr aneb Když se naslouchá přespříliš

    Na konec ještě pro pobavení jedna historka z mého života: Jednou jsem ve skupině lidí chtěla mluvit o tématu, které jsem považovala za důležité. Jenže ostatní tam měli hromadu různých emocí. Já jsem jim naslouchala způsobem „no, když Anička odpovídá tohle, tak to asi říct potřebovala, tak bych na to měla reagovat“, „no, když se Evičce stalo to a ono, tak tohle přece nemůžu říct“ apod. Místo abych Aničkám a Evičkám dala najevo, že to, co říkají, nesouvisí s mým tématem, snažila jsem se jakoby ošetřit to jejich. To ve skutečnosti nebylo potřeba, původně jsem přece o pomoc žádala já.

    Nakonec to dopadlo tak, že jsem se do toho totálně zamotala a diskuse se poněkud vzdálila od původní myšlenky. Bylo mi naznačeno, že některé věci, které říkám, působí nadřazeně. Dostávala jsem jakousi přednášku o respektu a jen si říkala „hm, to je pravda, ale jak to souvisí s tématem, které jsem přinesla, no, ale nějaký důvod to má, tak to nesmím jen tak zasklít“.

    Evičky a Aničky měly pravdu – opravdu jsem tehdy působila jako někdo, kdo nerespektuje emoce druhých a působí nadřazeně. Jak je to možné, když jsem jim možná naslouchala víc než oni mně? Jak jsem se soustředila na to, co Evičky a Aničky říkají, v zápalu boje jsem si nevšimla, že mi odpovídají na něco trochu jiného, než na co jsem se ptala, a že tedy mluví o koze, a ne o voze. Kdybych chtěla mluvit o koze tak, jak jsem mluvila o voze, opravdu by to ode mě bylo nadřazené a nedostatečně respektující. No, později jsem si toho všimla a za svůj nezdar se omluvila, ale to téma jsem si pak musela vyřešit sama.