Častá chyba v komunikaci hlavně na sociálních sítích – „Já jsem s tím v pohodě“ II

Ne vždy je to takhle jednoduché

    Osobně často bývám v komentářích dost otravná ve chvíli, kdy se někdo vyjadřuje podobně jako pan B. Nikdy totiž nevím, kdo je pan A a případní mlčící sledující, a tak pánům B nebo lidem, kteří něco v podobném duchu sdílejí, často připomínám druhou stranu mince pro ty, kteří nejsou takoví emoční supermani jako pan B. Pokud jím ovšem vůbec je a jen to nehraje, aby se zavděčil té většinové společnosti. A samozřejmě se snažím sama panem B nebýt

    Komunikace má samozřejmě spoustu odstínů, a tak ne vždy je jednoduché poznat, jestli náhodou omylem nerozporujeme něčí emoci. Proto se vždycky snažím v komentářích a příspěvcích vyjadřovat co nejpřesněji a důkladně si rozmyslím, co vypustím do éteru. A to včetně otázky, jestli to náhodou nepíšu jen proto, abych si vylila své emoce a prosadila svůj pohled, nebo jestli zajímavé souvislosti, které mě k tomu napadly, jsou opravdu k tématu, a pokud s ním přímo nesouvisejí, co by mohl ostatním jejich výskyt v komentáři přinést.

    Pokud něco doplňuju k něčímu komentáři nebo k příspěvku, vždycky se snažím, aby bylo jasné, proč to píšu a za co nebo koho kopu. Např. to na konci shrnu nebo napíšu něco jako: „To jsem jen chtěla vyjádřit podporu, že je v pořádku i ...“ nebo: „Tím chci říct, že ...“. Nebo na začátku komentáře dám najevo, že dotyčný má pravdu a že chci jen něco doplnit. A nezapomínám na ocenění a pozitivní zpětnou vazbu. Pan B by možná svůj původní komentář ze začátku článku mohl nechat beze změny a jen k němu připsat něco jako: „Krásně napsané.“ nebo „Aha, to je pro mě zajímavý pohled, protože já ...“

 

Co mi pomáhá

    Podmínkou samozřejmě je, aby to bylo myšleno upřímně. To mi ale nepřijde až tak těžké. Kolikrát mě příšerně vytočí, když se někdo ve veřejném prostoru nepřesně vyjádří, protože už vidím ty důsledky, jak si to někdo přečte a co když to s ním udělá to a ono. A tak to pak v komentářích uvádím na pravou míru, aby si autor všiml, že něco přehlédl.

    Samozřejmě nemůžu někomu jen tak napsat třeba: „Měl byste napsat, že to, že jako nevidomý přijímáte pomoc, kterou nepotřebujete, abyste poskytl druhým dobrý pocit, je vaše cesta a že ne každý to tak musí mít.“ To by pravděpodobně vyvolalo obrannou reakci a autor by se mohl spíše zatvrdit, takže bych věci jako takové spíše uškodila. Na druhou stranu je důležité, aby to dotyčný příště napsal, aby si pak čtenáři nemysleli, že mohou přijetí nabídky pomoci jen tak vyžadovat.

    I když mě ta představa příšerně naštve, vždycky je v tom článku na druhou stranu něco, co je napsáno dobře a třeba pro mě ze zajímavého úhlu pohledu. A tak za článek v komentáři nejprve poděkuju nebo stručně napíšu, co pozitivního mi přinesl, a pak bez zbytečné kritiky upozorním, že ne každý nevidomý je schopen přijmout pomoc, kterou nepotřebuje (aby bylo jasné, že a v čem článek doplňuju) a pak můžu napsat ještě nějaký příklad ze života, ze kterého je jasně poznat, proč to tak je. Autor článku se pak nemá za co zlobit, protože jsem ho jen doplnila. To, že si v textu vždy najdu něco pozitivního, mě samotnou obohatí víc, než kdybych se zaměřovala jen na to negativní. Zároveň mi to v takových situacích pomáhá nezlobit se na autora článku, ale jen na tu situaci, že je něco, co čtenář může špatně pochopit. Totéž jako pro články samozřejmě platí i pro komentáře nebo jinou formu sdělení.

 

Poznat, kdo jde s proudem?

    Někdy je samozřejmě těžké poznat, který názor je proti proudu, a je tedy obtížnější ho zastávat. Náš pan A si jednoduše mohl myslet, že „obvyklejší“ je být naštvaný na „čumily“ a stěžovat si na ně, a tak se mohl on sám cítit jako zastánce menšinového pohledu.

    Nikdy nezapomenu na jeden svůj komunikační přešlap z doby koronavirové: Měla jsem dojem, že se všichni koronaviru bojí, a že by se tedy měla vyjadřovat podpora lidem, kteří strach z nějakého důvodu necítí. Šlo mi hlavně o to, jestli se někteří třeba nebojí jen proto, že se bojí ostatní, a zbytečně jim to tedy nekomplikuje život, a jestli všichni opravdu víme, že neprožívat strach je také v pořádku. Proto jsem se pokusila na dané téma diskutovat.

    Právo prožívat strach mi přišlo natolik samozřejmé, že jsem neměla potřebu „bojícím se“ vyjadřovat pochopení – „slabší strana“ bylo právo strach neprožívat. A tak jsem přešla rovnou k věci. Ale to jsem tvrdě narazila, protože můj projev vyvolal u některých členů skupiny obrannou reakci (mimo jiné i proto, že jsem se na začátku projevu velmi nepřesně vyjádřila). Místo abychom se pak bavili o otázce, jestli by se neměla brát v úvahu i možnost, že je pro někoho lepší strach neprožívat, a z toho plynoucí podpora, dověděla jsem se pouze to, že diskutující mají právo prožívat strach a že si ho chtějí prožít. Tehdy šlo o mluvenou komunikaci, kde nešlo získat čas, a tak jsem nedokázala vrátit diskusi k tomu, co jsem chtěla vědět.

    Myslela jsem, že podpora „bojícím se“ je již ve společnosti vyjádřena dostatečně, a tak můžu rovnou přejít k „nebojícím se“. Ti měli podle mě horší pozici, protože všichni kolem se báli, a oni se tudíž mohli cítit divní, sobečtí, vyloučení. Ostatní členové skupiny ale „nebojící se“ naopak viděli jako silnější, možná potlačující emoce, a slabší stranou vyžadující větší podporu pro ně byli „bojící se“, kteří nemají dostatek podpory a prostoru o svém strachu mluvit.

    Proto by i ten, kdo si myslí, že zastává „obtížněji zastávatelný“ názor, měl být v komunikaci velmi opatrný. Dokonce i ten, kdo vykopává, by měl nějakým způsobem zohlednit opačný pohled. V případě pana A to byla ta na první pohled nepodstatná větička „asi si to jenom neuvědomujou“. Já jsem mohla říct např.: „Tím nechci říct, že bát se koronaviru je špatné, jen si myslím, že když se někdo nebojí, může se cítit jako sobec, a tak by možná taky potřeboval podporu.“ (Stačilo by to až v průběhu diskuse, kdy jsem zjistila, že mi ostatní dobře neporozuměli.) Pokud vím, že jdu proti nějakému proudu, neměla bych mu prostě konkurovat, ale vytvořit vůči němu nějaký vztah (viz ukázkový vhodný komentář pana B).

    Samozřejmě nejsme všemocní a nemůžeme obsáhnout veškeré odstíny veškerých názorů pod Sluncem. A tak můj koronavirový přešlap rozhodně nebyl a nebude poslední, i když to teď všechno vím. Mám ale určitou naději, že když to člověk ví a zamýšlí se nad tím, postupně jich bude o něco méně.

 

Vyjadřování se na sociálních sítích je práce, ne odpočinek

    Výhodou jakéhokoli psaní včetně toho na sociálních sítích je, že nemusí probíhat v reálném čase. Člověk si tak může důkladně rozmyslet, co napíše a jak to napíše. Kolikrát si postěžuju, že někteří lidé si neuvědomují, že na sociálních sítích nejsou doma, ale ve veřejném prostoru.

    Pokud doma např. řeknu, že bych všechny politiky nejradši strčila do gulagu, aby věděli, jaké je být obyčejnými lidmi, je to naprosto v pořádku. Doma je prostor k odpočinku, naštvání se, postěžování si. Kdybych ale stejnou věc napsala do veřejného příspěvku na Facebook, už to v pořádku nebude. To, co píšu nebo sdílím, vidí více lidí a nějakým způsobem to na ně působí.

     Příspěvek o politicích a gulagu by asi měl méně závažný dopad než nepřesné vyjádření ohledně nabídky pomoci, protože vlastně nic podstatného nesděluje. Veřejný prostor to ale zbytečně zahltí. Pokud se tak zachová víc lidí, budou se čtenáři při hledání zajímavých nebo důležitých informací prokousávat hromadou nesmyslů, což má, jak víme, negativní vliv na duševní zdraví a psychickou pohodu.

    Abych vůbec mohla začít chodit na zeď Facebooku, musela jsem si nejprve vypnout sledování všech, kteří sdílejí kraviny, jinak bych při obyčejném zjišťování, co je nového, nejspíš strávila u počítače mládí. Když říkám kraviny, myslím různé malůvky (nechytejte mě za slovo, že je nevidím – zřejmě by mi vadily i tak), sdílení hromady nevhodně napsaných příspěvků ve stylu pana B nebo laciné, přeslazené citáty s všeobecně známým obsahem typu „Láska je jako květina – když ji nezaléváš, zvadne.“ (netuším, jestli tohle taky někdo řekl, jen je velmi snadné napodobit styl, což pro mě svědčí o zbytečnosti podobných věciček ve veřejném prostoru). Pokud někdo něco takového sdílí občas, je to samozřejmě jeho věc – problémem je nepřiměřené množství, které mi pak brání v přístupu k informacím, protože kvůli nepodstatným sdělením musím na sociálních sítích trávit mnohem více času, než bych chtěla. I proto jsem několik let na zeď nechodila a četla jen zprávy a upozornění ze skupin. Před pár týdny jsem zase začala a zatím se držím, tak mi, prosím, držte palce.

    K tomu, co píšeme a sdílíme, bychom měli přistupovat s velkou mírou odpovědnosti a ohleduplnosti z hlediska množství i kvality obsahu. psát příspěvky nebo komentovat by nemělo znamenat kecat, ale pracovat (konkrétně informovat nebo pomáhat). I v práci samozřejmě můžeme zavtipkovat s kolegy. Pořád jsme ale v práci, a tak některé věci, které bychom řekli doma, prostě neřekneme. A tak by to mělo být i se vším, co se v naší režii octne na internetu. Nikdy přeci nevíme, kolik pánů A nás sleduje a jak na ně naše působení zapůsobí. Veřejný prostor by neměl odrážet stav našeho domova, ale stav naší společnosti. Opravdu chceme společnost plnou fotek nohou v metru, nevyžádaných rad a ohraných klišé? ...

 

Pokračování )shrnutí)