Častá chyba v komunikaci hlavně na sociálních sítích – „Já jsem s tím v pohodě“ I.

    Představme si třeba, že se baví dva lidé s tělesným postižením v uzavřené skupině na Facebooku:

    A: „Mně není příjemné, že když jdu po ulici, všichni na mě koukají, že mám berle, jako bych byl nějaký zvíře v ZOO. Asi si to prostě jenom neuvědomujou, ale prostě bych jednoho dne rád šel do práce bez toho, že si mě pořád někdo všímá a civí na mě.“

    B: „Já se na každého, kdo se na mě dívá, hezky usměju, a když se mě na něco zeptá ohledně toho, co se mně stalo, že mám berle, tak jsem rád a se všema se vždycky pustím do řeči. No a když někdo čumí nebo má nějaký blbý poznámky, tak si ho nevšímám.“

 

Přístup pana B je perfektní a leckdo by mu ho záviděl. Jako odpověď na sdělení pana A se ale tento komentář vůbec nehodí.

 

V čem je problém?

    Panu A je nepříjemné, že jen proto, že chodí o berlích, musí snášet pokukování ostatních. Tenhle pocit je naprosto oprávněný, protože si své zdravotní postižení a s tím spojené reakce okolí nevybral. Nepodepsal dobrovolně nějakou pracovní smlouvu s náplní práce být pořád na očích. A tak je přirozené, že by si přál, aby si ho stejně jako ostatních na ulici nikdo tímhle způsobem nevšímal. Je to nadstandardní zátěž, kterou by většina lidí bez handicapu možná ani nezvládla.

    I přesto „čumily“ neobviňuje, jen chce prostě vyjádřit, jak se cítí. Možná jen tak, aby si ulevil v bezpečném prostředí, možná chce podpořit i ostatní, kteří to mají podobně, ale za své pocity se stydí nebo se o nich bojí mluvit.

    Pan B ho chce povzbudit a myslí si, že nejlepším řešením je si „čumilů“ nevšímat. Nebo se chce jen zapojit do diskuse. A tak prostě řekne, jak to vnímá on.

 

Efekt může být opačný

    Pan A vyjadřuje svůj pocit, který navíc možná prožívají i další členové skupiny. Komentář pana B „já si toho nevšímám a na všechny se usměju“ je odpověď na tohle vyjádření emoce. Taková odpověď by se navíc hodila i většinové společnosti – mrzák pokorně snášející pohledy je pro některé pořád mnohem atraktivnější než protestující člověk s handicapem, požadující důstojné zacházení. Pan B tak nevědomky dává společnosti a tabuizování podobných pocitů za pravdu, protože vlastně vyjadřuje: „Stačí si toho nevšímat a vše je OK“.

    Pokud je vše OK, pak z toho mezi řádky vyplývá, že ten, pro koho to není OK, sám není OK. Nezvládá své emoce tak, jak se od něj očekává, nemá to „správné“ nastavení. Není takový pohodář jako pan B. A protože jsme ve skupině, je „neOK“ nejen pan A, ale všichni další členové, kteří se zatím nevyjádřili. Nejde tu tedy jen o pana A.

 

Sdělení diskutujících mezi řádky by se dalo převyprávět např. takto:

    A: „Je normální se necítit dobře, když po nás na ulici někdo pokukuje. Chci to dát všem na vědomí, pojďme se vzájemně podpořit nebo o tom mluvit.“ Nebo: „Chci si prostě postěžovat, ale nic víc. Jen mi to prostě někdy leze krkem a to je všechno.“

    B: „Pokukování na ulici je běžná součást života, normální je si toho nevšímat.“ Jinými slovy: „Normální je snášet něco, co by většina lidí ani nesnesla, a být s tím v pohodě, tak to přece patří.“

 

Nebo:

    A: „Hele, lidi, já to čumění nezvládám.“

    B: „Já to zvládám v pohodě.“ tj. „Je normální to zvládat v pohodě.“ tj. „Já to zvládám, ty bys měl taky.“

 

Proč to není tak, jak to pan B myslel?

    Pan B nepíše v samostatném příspěvku, ale odpovídá na sdělení pana A. To jeho komentář automaticky dostává do nějakého vztahu s tímto sdělením. Už neříká jen tak do prázdna, jak to má on, ale reaguje na někoho. Zároveň nenapsal nic, co by přímo reagovalo na sdělení pana A. A protože obsah obou sdělení je opačný, vyplývá z toho, že pan A nemá podle něj pravdu.

    Když někdo něco říká, obzvlášť něco, co je proti proudu, asi to neříká pro srandu králíkům. Pan B odpovídá na závažné sdělení, a tak by měla jeho odpověď logicky obsahovat stejnou závažnost. To, že on si dokáže čumilů nevšímat, je sice hezké a správné, ale pan A to nejspíš ví i bez něho. Ostatně je to přesně to, co se po nás chce, a pan A to řekl právě proto, že tenhle požadavek splnit nedokáže. Opakovat požadavek, se kterým svým komentářem nesouhlasí, nemá tedy žádný efekt. Naopak, pan B tím požadavek připomíná, místo aby dal za pravdu skutečnosti, že „čumění“ není v pořádku.

 

Chybí kontext

    Pan B zastává názor, který je „obvyklejší“, je tedy ve výhodě. Pokud je tedy jeho názor prostě vedle sdělení pana A a nijak na něj nereaguje, oba pohledy si vlastně konkurují. Kdyby pan A říkal, že jedna a jedna jsou tři a pan B odpovídal, že dvě, byl by tento způsob vyjadřování naprosto v pořádku – pan B prostě opravuje chybu. Stejně tak kdyby pan A napsal, že „čumilové“ jsou debilové, byl by to nesprávný názor. Pan B by ho pak mohl opravit a jen tak bez ničeho říct, že fascinace jinakostí je hluboce zakořeněná v lidské psychice, a tak nelze „čumily“ obviňovat.

    My se tu ale bavíme o věcech spojených s lidskou psychikou a prožíváním, protože pan A vyjádřil emoci. Emoce není názor, a tak mají pravdu oba diskutující. Pan B by tedy své sdělení neměl jednoduše umístit vedle sdělení pana A, ale měl by mezi oběma komentáři vytvořit nějaký most – vodítko, aby bylo na první pohled poznat, co chce svým vstupem říct v souvislosti se sdělením pana A. Chce vyjádřit pochopení? Povzbudit? Podpořit? Pak by to v komentáři mělo zaznít.

 

Co může udělat jinak?

    Rozhodně to neznamená, že pan B nemá právo si myslet, že pan A je příliš přecitlivělý, nebo prostě dát ostatním na vědomí, že jemu osobně to nevadí. Měl by ale postupovat trochu jinak. Především by ve své reakci měl zohlednit sdělení pana A a dát mu najevo, že je v pořádku i to, jak to má on (a případní další mlčící). Nesmíme zapomínat, že sdělení pana B je samozřejmé, je to něco, co jde s proudem, a tak musíme podpořit spíš „odvážlivce“, kteří se vydali proti němu. Proč? No přece aby bylo na světě místo nejen pro pohodáře, kteří požadavky společnosti splňují, ale i pro ty, kteří to potřebují nebo chtějí jinak. Naše diskuse by pak mohla vypadat třeba takto:

 

    A: „Mně není příjemné, že když jdu po ulici, všichni na mě koukají, že mám berle, jako bych byl nějaký zvíře v ZOO. Asi si to prostě jenom neuvědomujou, ale prostě bych jednoho dne rád šel do práce bez toho, že si mě pořád někdo všímá a civí na mě.“

    B: „Mně osobně se daří si toho nevšímat a nevadí mi to. Ale každý to máme jinak a chápu, že to každému nemusí být příjemné.“

    Tím už dává mezi řádky ostatním zprávu, že to, o čem píše, je jeho cesta a že ostatní alternativy jsou také v pořádku. Vyjadřuje svůj názor, ale zároveň jím „nepřetlačuje“ názor pana A, protože mezi oběma sděleními je najednou nějaký jasný vztah. Už to není, jako když jedno batole řekne, že mělo dnes k obědu kynuté knedlíky, a druhé odpoví, že na Vánoce se jí kapr.

 

Mlčeti zlato

    Takový komentář neuškodí, protože vyjádří pochopení i pro druhou stranu. Zároveň ale ani nepomůže. Když už se k tomu tedy pan B má potřebu vyjádřit, mohl by připojit něco, co jemu osobně pomohlo se s problémem vypořádat (pokud něco takového bylo).

    Další otázkou je, jestli je opravdu nutné, aby se pan B vůbec vyjadřoval. Pokud se ho dané téma netýká, může prostě dát tlačítko To se mi líbí nebo Péče nebo diskusi jednoduše ignorovat a zabývat se něčím, co se ho týká a co ho zajímá. Nemusíme být slyšet vždy a všude a nemusíme všechno sledovat.

Pokračování