Simonides Caeca

    Nedávná tragédie na FF UK pravděpodobně zapůsobila na každého z nás. Není divu, že největší pozornost bývá po každé takové události věnována lidem, prožívajícím hluboký smutek, stres, napětí, úzkost … O nich se také nejvíce mluví ve veřejném prostoru. A tak by se mohlo někomu zdát, že jedinou normální a správnou reakcí naší psychiky je právě toto vědomé, a pokud možno co nejintenzivnější prožívání těchto emocí a žádných jiných.      Alespoň mně se to tak v dřívějších letech zdávalo. Vždy jsem se styděla za to, že neprožívám, co se ode mě očekává, natož abych si řekla o nějakou podporu – tu přece potřebují ti zasažení, trpící, smutní … Já bych měla spíš někam zalézt a doufat, že si mé trestuhodné odchylky nikdo nevšimne – jinak by se přece odhalilo mé nezměrné sobectví a lhostejnost! Asi nejsem normální, když nejsem příšerně smutná – to přece znamená, že má psychika si dovoluje tyto události zlehčovat! A vůbec – je přece strašné, co se děje –...

    Vzhledem k tomu, že se v mém okolí téma smrti a truchlení objevilo, rozhodla jsem se napsat malého orientačního pomocníčka. Zároveň je to i jeden z projevů mého vlastního truchlení v podobě zpřítomňování si něčeho dobrého, co mi zesnulý zanechal. To ovšem neznamená, že nebude zachována obvyklá kvalita textu:   Mýtus: Každý truchlící by měl být silný, začít co nejdřív chodit do práce a vrátit se do normálu.     Pravda: Každý truchlící je jiný, proto nemůžeme takto zobecňovat (viz níže).   Mýtus 2: Truchlit znamená být zaplaven nepřetržitým, skoro ničivým smutkem, který znemožňuje cokoli dělat. Ideální by bylo povinné truchlení po určitou dobu jako u našich předků, aby se pozůstalí mohli lépe osvobodit od nároků každodenního života.     Pravda: Může to tak být, ale i nemusí. Záleží na mnoha okolnostech, jako je vztah k zesnulému, to, jaký byl, okolnosti smrti, dosavadní život truchlícího, pov...