Truchlení – malý pomocníček

    Vzhledem k tomu, že se v mém okolí téma smrti a truchlení objevilo, rozhodla jsem se napsat malého orientačního pomocníčka. Zároveň je to i jeden z projevů mého vlastního truchlení v podobě zpřítomňování si něčeho dobrého, co mi zesnulý zanechal. To ovšem neznamená, že nebude zachována obvyklá kvalita textu:

 

Mýtus: Každý truchlící by měl být silný, začít co nejdřív chodit do práce a vrátit se do normálu.

    Pravda: Každý truchlící je jiný, proto nemůžeme takto zobecňovat (viz níže).

 

Mýtus 2: Truchlit znamená být zaplaven nepřetržitým, skoro ničivým smutkem, který znemožňuje cokoli dělat. Ideální by bylo povinné truchlení po určitou dobu jako u našich předků, aby se pozůstalí mohli lépe osvobodit od nároků každodenního života.

    Pravda: Může to tak být, ale i nemusí. Záleží na mnoha okolnostech, jako je vztah k zesnulému, to, jaký byl, okolnosti smrti, dosavadní život truchlícího, povaha, způsob práce s emocemi aj. Jeden člověk může na odchod dvou různých lidí reagovat odlišně a je to naprosto v pořádku. Automaticky to neznamená, že by jednoho měl rád méně a druhého více.

    Někomu by takový požadavek mohl i uškodit, protože by mu spíš pomohlo žít jako dříve. Emoce navíc nemůžeme předepisovat, a tak by podobné opatření mohlo v některých pozůstalých vyvolávat pocity viny, že se necítí tak, jak to společnost očekává. Taková možnost by tu ale měla být pro ty, kteří to potřebují, což dnešní společnosti chybí. Mělo by být normální, že pokud truchlící po určitou dobu nemůže pokračovat v práci, studiu nebo věnování se svým koníčkům, bude mu to umožněno. Dobré může být i zapojení do „normálního“ života pouze v omezené míře.

 

    Truchlení může znamenat balíček různorodých pocitů a stavů. Myslím si, že smutek je v nějaké formě po určitou dobu přítomen skoro pokaždé. Zde jsou některé další možnosti prožívaných emocí a chování, které mohou rovněž být nedílnou součástí truchlení a které by vás možná nenapadly:

-          Úleva, že zesnulého nic netrápí, radost, že je mu dobře

-          Radost, že odešel smířený, řekli jste mu, co potřeboval slyšet, apod. (Opakem je pocit viny, kdy se za života skutečně nebo domněle neřeklo nebo neudělalo, co mělo.)

-          Obdiv vůči zesnulému (jaký byl, co vám i ostatním přinesl, co za sebou zanechal apod.)

-          Jakoby „snový“ stav, adrenalin, nemožnost uvěřit, že se to stalo, pocit něčeho nového, jako když jste třeba na cestách.

-          Potřeba něco dělat, vracet se „ke kořenům“, k tomu, co znám. Osvědčeným lékem některých může být úklid. Je zcela v pořádku se něčím rozptýlit. Nucení se k celodennímu sezení při svíčce zesnulého do života nevrátí, v některých případech je naopak dobré zaměřit se na dosavadní život a to hezké v něm. To neznamená, že opak není v pořádku, jen si každý musí vybrat to, co je jemu samotnému vlastní.

-          Vnímání známých, truchlícímu blízkých věcí (teplo, vůně domova, rodina, kniha, procházky, studium ...)

-          K potřebě nevypadnout ze života může vést např. i vědomí, že by to tak zesnulý nechtěl a že jste si svůj život s nemalým úsilím vybudovali, a tím, že byste o něj přišli, nic nespravíte.

-          Potřeba dělat něco, co zesnulého připomíná nebo v čem vidíte jeho odkaz. Pokud např. obdivujete jeho sociální cítění, možná nepřestanete pomáhat lidem. Jestliže obdivujete jeho organizační schopnosti, možná vám přinese potěšení řešit organizační věci. Aj. Já sama si např. udržuji aktivitu na Facebooku, protože mě v ní zesnulý podporoval a k osvětě o některých tématech mě přímo vybízel.

-          Podvědomé očekávání znamení od zesnulého, přemýšlení o „zprávách ze záhrobí“ (jestli nějakou dostanu, jak bude vypadat, jestli ji potřebuji dostat, jestli to náhodou nebylo tohle a tamto, jaké to tam asi je ...)

-          Potřeba vracet se na místo smrti, pídění se po jejích podrobnostech, vyhledávání informací souvisejících se smrtí vašeho blízkého, potřeba všem pro vás důležitým lidem dopodrobna vyprávět, jak se to stalo. Např. mně osobně není příjemná lítost, starostlivost nebo rozpaky druhých, a proto v širším okruhu přátel moc nechci mluvit o tom, co se stalo. Na druhou stranu velmi ráda mluvím přímo o zesnulém a o tom, jak se to stalo, v čemž mám tendenci být velmi sdílná a musím se někdy trochu kontrolovat a připomínat si, že ne každý bere smrt jako běžnou součást života, takže bych mohla někoho pohoršit nebo vyděsit. V této situaci samozřejmě nemám kapacitu starat se úplně o každého, zároveň ale nechci, aby moje truchlení pozabíjelo všechny v okolí. V tomto směru mi pomáhá, že mám kolem sebe podobné lidi a omezuji komunikaci s širším okruhem známých.

-          Při dobrovolném odchodu ze života určitý pocit obdivu vůči zesnulému, jak vše dokázal naplánovat, přemýšlení o jeho odvaze apod. (pozor, zde hodně záleží na okolnostech).

-          Humor včetně toho černého je běžná zvládací strategie, nikoli projev neúcty vůči zesnulému. Nebojte se ho s truchlícím sdílet, pokud vám to není vyloženě proti srsti.

 

Základní pravidla:

-          Nepředpokládejte dopředu, jak se truchlící cítí, spíš mu naslouchejte. Ve společnosti máme zažitou představu smrt =smutek. Pokud do ní truchlící zcela nezapadá, např. proto, že jeho pocity jsou smíšené nebo zkrátka různorodější než naše šablona v hlavě, nemusí se pak cítit v bezpečí. V první řadě jde o něj, ne o etiketu nebo o vás. Politovat truchlícího nebo zesnulého je dobrý úmysl, ne každý ale chce být intenzivně litován, rozebírán, zahrnován pozorností či emocemi ostatních apod. Totéž platí naopak, někdo možná nechce slyšet, že teď už je přece zesnulému dobře a on musí jít dál. Na druhou stranu buďte autentičtí. Nerezignovala bych ani na sílu mlčení, které zde může být opravdu zlatem.

    Dobrý příklad: Někdo z přátel mi napsal, jak se mám, otevřeně přiznal, že neví, co říct, a nabídl pomoc. Já se pak cítila komfortněji, když jsem mu odpovídala, a bylo pro mě jednodušší říct, jak to mám doopravdy. Nemusím se pak kontrolovat a brát ohled na emoce někoho dalšího. Přemýšlení, jak to ohleduplně sdělit, jak o tom mluvit s tím a oním a jak omezit typ reakcí, které mi nejsou příjemné, na přijatelnou míru, může být náročnější než ta situace samotná. Možná se to zdá jako banalita, ale odchod blízkého člověka vždy představuje zátěž, a tak bych vytvoření si příjemného prostředí nepodceňovala. Jak se říká: „Stokrát nic umořilo vola.“

    S tím souvisí i věčné dilema, zda tak zásadní skutečnost sdělit celému světu na Facebooku či Instagramu. Nic se samozřejmě dlouho neutají, ale každý truchlící by si měl zvážit, jestli má na to druhý den po smrti blízkého člověka vyvěsit oznámení na sociální sítě. Možná žijeme ve zrychlené době, ale neoznámit hned začerstva takovou věc je přinejmenším stejně normální jako ji oznámit a neznamená to, že pozůstalý potlačuje emoce nebo odchod blízkého člověka tabuizuje. Jen si to možná chce prožít v ústraní a nebýt zaplaven hromadou zpráv a komentářů. Stejně jako jsem já osobně hned neoznámila, že mi někdo zemřel, jsem si už před lety skryla na Facebooku datum narození, aby mé kontakty neviděli, že mám narozeniny, a já tak po oslavě místo klidu nemusela číst všechna ta přání, některá od lidí, kterým na mně vůbec nezáleží.

-          Nesuďte chování a prožívání truchlícího. To, že někdo nedává najevo emoce, ještě neznamená, že nic necítí. To, že se někdo směje nebo zkrátka vypadá „normálně“, ještě neznamená, že zesnulého neměl rád (viz můj balíček emocí). Ne každý chce sdílet nebo projevovat své emoce veřejně. Pokud se někdo vůbec neprojevuje ani před nejbližší rodinou a vypadá, že je to jedno, měli byste naopak zpozornět, protože v sobě možná dusí mnohem větší smutek, než si myslíte.

-          Komentáře o něčí bezcitnosti či tvrdosti, příp. naopak slabosti, nejsou vhodné, a to ani za zády truchlícího. Každý pozůstalý by měl být přijímán takový, jaký je, atmosféra v rodině i okolí by měla být bezpečná. Být v zátěžové situaci a ještě se necítit v bezpečí není to pravé ořechové.

-          I u truchlícího, který se zapojuje do „běžného“ života (chodí do práce, na vycházky, studuje, mluví o běžných věcech ...) je potřeba být vnímavý. Je naprosto normální na jednu stranu „normálně“ fungovat (mluvit o tom, co se stalo, chodit na procházky, pracovat nebo třeba řešit problémy jiných lidí), ale na druhou stranu cítit únavu či smutek v souvislosti s jinými věcmi, které se zdají stejně běžné, a to i tehdy, kdy s odchodem  blízkého člověka nesouvisejí (úřední záležitosti, konverzace o dědictví, nutnost to sdělit ještě někomu dalšímu apod.) Jestliže se s vámi truchlící baví o tom, co bylo ve zprávách nebo jakou knížku čte, a za pět minut řekne, že mu nedělá dobře řešit nějakou žádost na úřadě, rozhodně se nevymlouvá – prožívání v takové situaci je nevyzpytatelné.

-          Ať už se truchlení navenek či uvnitř projevuje jakkoli, vždy je to zátěž pro tělo i duši, s čímž samozřejmě souvisí větší celková únava a zranitelnost. Z mého pohledu proto není dobré zapomínat na jídlo, spánek, pobyt na sluníčku apod. Při menší chuti k jídlu lze zvolit potraviny či nápoje s vyšší výživovou hodnotou (např. mléčné výrobky, minerální voda atd.) Není dobré truchlícího do jídla příliš nutit, pokud ale jí příliš málo, je třeba na něj dohlédnout.

-          Samotnému truchlícímu může pomoci sdílet své prožitky s někým, kdo je na tom podobně. Někdo, kdo je zaplaven smutkem, asi nebude sdílet černý humor s jiným truchlícím, kterému to naopak pomáhá, a naopak. Pravidlo „vylézt ze své bubliny a konfrontovat se s odlišnostmi“ zde neplatí – ztráta blízkého člověka podle mě není prostorem pro cvičení se v sebekontrole, abych se někoho nedotkl/a, nezavaloval/a někoho svým smutkem apod. Jde o zátěžovou situaci, kdy není možné se vždy starat o druhé a kontrolovat a korigovat své chování. Nemožnost vyjádřit, jak se cítím doopravdy, aby se to někoho nedotklo, by v tomto případě byla zbytečnou zátěží navíc. Nezapomínejte, že „stokrát nic umořilo vola“ – devětadevadesátkrát to může být v pohodě, ale posté už to nemusíte dát.

 

    Můj výčet rozhodně není vyčerpávající. Snažila jsem se zaměřit spíše na věci, o kterých se příliš nemluví, a proto jsem se až tak nevěnovala té „čistě smutné“ variantě truchlení. Myslím si, že člověk, který „netruchlí“ nebo „truchlí jinak“, potřebuje podporu stejně jako ten, kdo celé dny propláče. Obhájit si sám před sebou právo prožívat něco jiného, než co se očekává a jak se to dělává, může být někdy obtížnější než samotné truchlení, což platí o každé skutečné či domnělé jinakosti v životě člověka. Osobně jsem ráda, že odchod blízkého člověka přišel až ve chvíli, kdy jsem si tato témata v sobě vyřešila. Ne každý však má takové štěstí.

 

    Upřímnou soustrast! (Kdo nechce, neberte mě doslova, tuhle frázi moc nemusím, protože se mi při ní vybaví nekonečný smutek, lítost a rozpaky, jak nám to ordinuje naše kultura, a já si raději představím ten různorodý balíček, který každý z nás dostává pokaždé jinak zabalený. Na druhou stranu někomu může pomáhat, když neví, jak zareagovat, a pozůstalý může mít větší jistotu, čeho se od ostatních dočká. Proto ji i já používám v případech, kdy pozůstalého dobře neznám a nemám možnost pochopit, jak se cítí, příp. pokud se cítí tak, že je to absolutně na místě. A tak je dobře, že v češtině máme alespoň jednu naučenou frázičku, které se dá chytit, když nevíme nebo jsme v rozpacích a máme se k tomu nějak postavit – lépe jsou na tom např. Ázerbájdžánci, kteří si mohou vybrat hned ze čtyř variant.)

 

    Tento text má, stejně jako jiné mé texty, být ode mě, ne o mně. Tady jsem v práci a to, co je o mně, pro mě patří domů. Proto budu ráda, pokud se věci o mně v případě potřeby nebudou řešit v komentářích, ale v soukromých zprávách. Komentáře chci mít jen jako prostor k vyjadřování se k textu jako takovému.