Jak jsem zjistila, že jsem Tomáš I. - Tomášovství včera, dnes i zítra

    Vždycky jsem si myslela, že jsem poměrně intuitivní člověk. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že existuje Bůh, vždycky jsem tíhla k oduševnělosti a ve svém běžném životě se často řídím takovým množstvím intuice, že by si to mnozí takříkajíc nelajzli. Existují sice věci (a není jich málo), v nichž jsem nebetyčný pragmatik, nicméně čím jsem pragmatičtější, tím víc se to opírá o intuici a instinkt. O tom, že bych mohla mít něco společného se skeptickým učedníkem Tomášem, jsem tedy rozhodně neuvažovala.

Nevěřící Tomáš

    Tomáš byl jeden z dvanácti apoštolů, kteří následovali Ježíše v době Jeho veřejného působení. Když pak Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, učedníci se s ním setkali. Proč při tomto setkání Tomáš chyběl, se asi dovíme až někdy na věčnosti. Když mu zbylí šťastlivci oznámili, že k nim Ježíš přišel, skeptický kolega ve víře je uzemnil slovy, že dokud ho na vlastní oči neuvidí a nesáhne si na jeho rány po ukřižování, neuvěří tomu. Ježíš ho ovšem nenechal na holičkách. Přišel ještě jednou a přímo Tomášovi nabídl, ať si na Něho sáhne a ať nepochybuje.

    Jestli si tehdy Tomáš doopravdy sáhl, v Bibli nenajdeme. Každopádně celou událost okomentoval slovy: „Můj Pán a můj Bůh.“ Kdybych já sama viděla Ježíše, který měl být už několik dní po smrti, jak se přede mnou zčistajasna objeví, aniž by si k tomu potřeboval otevřít dveře, asi bych se nezmohla ani na těchto pár slov. Ježíš na Tomášovo vyznání odpoví, že Tomáš věří, protože Ho viděl, ale někteří uvěřili, přestože (by) ho neviděli. Možná proto se vžilo úsloví „nevěřící Tomáš“.

 

Tomášové současnosti

    Jeden by řekl, že tak skeptický člověk jako Tomáš nejspíš dnes v žádného Boha věřit nebude. Skutečný učedník přeci uvěřil proto, že Ježíše uviděl, zatímco dnes žádného Boha nevidíme. Tomáše bych si tedy představovala jako člověka, který víru sice respektuje, ale sám v nic nevěří, protože se to zkrátka nedá ověřit. Až později jsem pochopila, že takový člověk by byl spíš nějaký paTomáš než skutečný Tomáš.

 

Je opravdu možné v nic nevěřit?

    Za největší ateisty nedávné historie se považovali například komunisté. Náboženství podle nich představovalo opium lidstva, a co si budeme povídat, pokud jde o některé lidské výmysly z této oblasti včetně nekřesťanské předělávky křesťanství, měli dozajista pravdu. Byli však oni sami dokonalými ateisty?

    Komunisté věřili v myšlenku společenské rovnosti. Pokud si správně pamatuji ze sociologie, jejich předchůdce Marx dokonce věřil v jakousi revoluci dělnické třídy, která ve výsledku povede ke zdokonalení společnosti jako celku (omlouvám se sociologům, pokud jsem to trochu, případně hodně popletla). Kdyby komunisté byli ateisté, proč by se na školách vyučoval marxismus-leninismus? Proč by měl ateista potřebu vyučovat nějakou filosofii, když přece nic neexistuje, a není tedy důvod něčemu věřit?

    Darwinova evoluční teorie prý snad vznikla proto, aby dokázala, že Bůh neexistuje, jelikož vznik světa a života na něm lze přeci racionálně vysvětlit. Co je na tom pravdy, nevím, nicméně evolucionista ne rovná se ateista z jednoho prostého důvodu: ani jeho přesvědčení, že člověk vznikl z opice, nelze nikterak dokázat. A jsme zase u toho: evolucionismus není nic jiného než víra. A takto bychom mohli pokračovat s množstvím dalších více či méně představitelných ideologií a směrů.

    Jsou zkrátka věci, které nelze nijak, případně téměř nijak vědecky dokázat či uchopit. Vědec musí prostě věřit tomu, že to či ono je staré tolik a tolik milionů let, a že způsob, kterým na to přišel, je tudíž správný. Neexistuje žádný pamětník, který by mu to mohl potvrdit nebo vyvrátit. Ať už si to tedy chceme či nechceme přiznat, ve věcech jako stvoření světa či jeho budoucí vývoj se pohybujeme na čistě nevědeckém poli, přestože se při tom tváříme strašně vědecky. A to se týká i mnoha dalších oblastí našeho života. Stačí si vzpomenout na odborníky na zdravou výživu, kteří jednou tvrdí, že vajíčka nejsou zdravá, a za pár let přijdou s tvrzením naprosto opačným. Nezbývá než se k jednomu z těch tvrzení přiklonit a jednoduše mu věřit.

    Člověk prostě něčemu věřit musí, protože některé věci nikdy nedokáže a jiné zase neunese. Dokonce i přesvědčení, že se věci dějí náhodně bez řízení shůry, je vlastně víra, protože to nelze nijak vědecky ověřit. O tom, že do téže kategorie spadá i populární představa, že člověk je natolik dobrý, že si může svůj život bez omezení řídit sám a že jen on sám nejlépe posoudí, co je pro něj (případně pro druhé) dobré, už snad ani nemusím mluvit.

 

Kdo byl tedy nevěřící Tomáš?

    Když nad tím tak přemýšlím, označení „nevěřící Tomáš“ není tak docela přesné. Kdyby biblický Tomáš v nic nevěřil, těžko by jednoho krásného dne všeho nechal a vydal se za možná trochu podivným třicetiletým pánem, který o sobě prohlašuje, že je Boží Syn. Pravda, učedníci měli tu výsadu, že viděli Ježíše dělat všemožné zázraky včetně uzdravování nemocných. Tomáš by si ovšem mohl říct, že je to určitě nějaký podvod, že Ježíš ty nemocné podplácí, aby svou nemoc předstírali, a že jde o jednoho z mnoha falešných Mesiášů, kteří se v té době hojně objevovali. Kdyby si mnozí Židé přesně tohle neřekli, nejspíš by Ježíš neskončil na kříži.

    Tomáš možná byl pragmatik a skeptik, ale pokud mu byl předložen dostatečně pádný důkaz, pravděpodobně věřil mnohem víc než kupříkladu nějaký dnešní oduševněle vyhlížející milovník jógy, horoskopů, vesmírných energií a jiných duchovních proudů, který každé ráno s úzkostlivou přesností vstává z postele  pravou nohou a při sebemenší zmínce o čemkoli negativním stejně úzkostlivě klepe na dřevo. Troufnu si dokonce tvrdit, že „nevěřící Tomáš“ věřil mnohem více než mnozí pseudozbožní vyznavači svého náboženství, kteří několikrát denně odříkávají růženec (případně jeho část) nebo hledají útočiště ve více či méně pseudozbožných klášterech.

 

Důkazy o Boží existenci?

    Již jsem zmiňovala, že Ježíš mohl čistě teoreticky podplatit, případně zhypnotizovat či jinak přesvědčit pár týpků, aby předstírali, že jsou nemocní, a posléze je „zázračně“ uzdravit. Pravda, vyžadovalo by to velké úsilí, ale kdyby hodně chtěl, jistě by se mu to podařilo, protože byl velmi charismatický. To, co se dělo, mohlo být stejně dobře nějakou démonskou aktivitou. Tomáš tedy musel prostě věřit tomu, co viděl. Náš skeptik sice dostal jasné potvrzení v podobě pohledu na Ježíše s probodanýma rukama a bokem, což se žádným sebelepším trikem sehrát nedá, kdyby však nevěřil předtím, rozhodně by nedošel až sem.

    To v praxi znamená, že na jednu stranu byl skeptický a vyžadoval důkazy, na druhou stranu však dokázal ty důkazy najít i tam, kde se nic nedalo dokázat vědecky. V současnosti mohou takovými důkazy být takzvané šťastné náhody, vyslyšené modlitby či duchovní prožitky, které nelze popsat slovy, takže se o to ani nebudu pokoušet.

(Pokračování)