Proč mít sex až po svatbě, když to přece může fungovat i tak?

    K sepsání tohoto příspěvku mě přiměla diskuse pod článkem o vztazích, kde jsem sdílela vlastní zkušenost, která se mírně lišila od té z článku. Diskutující s odlišnou zkušeností se mě následně pokoušela v podstatě přesvědčit, že můj život není k žití. Témat k zamyšlení by tam byla spousta, ale zůstaňme u křesťanského sexu. Vynucená předsvatební zdrženlivost, charakteristická pro nejedno předminulé století, nám v tom totiž nadělala trochu paseku.

    Dává vůbec smysl čekat do svatby? Je dobré kupovat zajíce v pytli? Proč se na to nevykašlat, když to některým pak neklape, zatímco páry, které to nedodržovaly, jsou spolu šťastně až do smrti? A může takové rozhodnutí vůbec být dobrovolné?

    Otázkou, zda mají pravdu statistiky z křesťanských článků, které tvrdí, že dodržení předmanželské čistoty zvyšuje pravděpodobnost přetrvání a kvality svazku, se zde zabývat nebudu. Může to být pravda, ale nedivila bych se, kdyby šlo o dezinformace s nějakým konzervativním americkým původem, případně o nesprávnou výzkumnou metodu (např. že se rozvádějí méně, protože si myslí, že nemůžou). Jediné, co nás bude zajímat, je má vlastní zkušenost a nějaká ta alternativa k ní.

 

Strašení hříchem

    Samozřejmě existují křesťané, kteří se k dodržování předmanželské čistoty rozhodnou, jak já říkám, nedobrovolně. Tj. vlivem výchovy, obavy ze stigmatizace v církevním společenství nebo prostě proto, že to slýchali od malička a nenapadlo je, že by to mohlo být jinak. Podle toho to pak i může dopadnout.

 

    Slečna X byla vychovávána ke křesťanské víře. Ke křtu se rozhodla už v pubertě. Vystřídala několik společenství s různou kvalitou duchovního vedení (bráno z pohledu Bible a kvality vztahů ve sboru). Při pokusech o nalezení partnera byla až nezdravě zdrženlivá, nenechala se ani obejmout, aby náhodou nepropadla pokušení. Po odchodu od rodiny navázala velmi brzy sexuální vztah, který neměl dlouhého trvání. Zdrženlivost byla rázem pryč, a s ní i víra v Boha. Pravděpodobný důvod? Její víra i předmanželská čistota nebyly něčím, co by si sama vybrala. Doma i v církvi jí to nějak říkali, ona se podle toho přeformátovala na nadšenou křesťanku, ale uvnitř chtěla něco jiného.

    Slečna Y měla kvůli zdravotnímu postižení problém s nalezením partnera. Chodila do kostela a chtěla dodržovat předmanželskou čistotu, ale její partneři po ní chtěli alespoň některé sexuální praktiky. Ze strachu, že si nikoho nenajde, jim ustoupila, někdy sexuální kontakty i sama vyvolávala. Bála se, že když to neudělá, partnera ztratí. Těžko říct, jak to bylo s její vírou, každopádně břemeno sexuální zdrženlivosti bylo příliš těžké. Možná by bývalo lepší, kdyby si na nic nehrála a dotáhla to do konce. Předmanželskou čistotu dodržela jen formálně, ale v srdci byla rozhodnutá jinak.

    Pan A a slečna B se vzali po sedmiletém chození. Není známo, zda dodrželi předmanželskou čistotu. S největší pravděpodobností docházelo k nějakým projevům sexuality. Přesně se to neví, dvojice se zřejmě skrývala, aby členové jejich sboru nevěděli, jak daleko zašli (resp. aby si mysleli, že nijak). Po uzavření manželství se dostavily konflikty. Nelze odhadnout, co bylo jejich příčinou. Je ovšem velkou otázkou, zda nebyli přechození a zda nezdravý vztah k sexualitě v jejich srdcích i společenství nepřispěl k tomu, že se jaksi nestihli věnovat vzájemnému poznávání. Možná jsem jen skeptická.

    Pan C a slečna D, oba hluboce věřící, spolu chodí už pět let. Nechtějí nic uspěchat, chtějí důkladně prozkoumat, zda je ten druhý skutečně ten pravý. Kdoví, jestli tím jejich overthinkingem má šanci proniknout alespoň kousek skutečného Boha z Bible místo boha coby teologického konstruktu, ale do hlavy jim nevidíme. Odmítají se líbat, objímat a vůbec jakkoli dotýkat, protože před svatbou je to přece hřích. Pro jistotu se scházejí jen na veřejných místech, aby je to náhodou nesvádělo. Po svatbě zjišťují, že jim to v posteli neklape a že si vlastně ani nevoní. Vlastně ani nerozumí. Ale což, Hospodin dal, Hospodin vzal - ten kříž se musí nést. Možná si ani neuvědomí, že kvalita jejich života je trochu jinde, než by mohla být. Možná to zaplácnou jinými aktivitami (návštěva kostela, děti, dobrovolnictví, evangelizace ...). Zkrátka něčím, co jim umožní utéct před sebou samými. Žijí spíš vedle sebe než spolu. Není vyloučeno, že se časem dostanou k nějakému dobře mířenému zdroji informací, který je přiměje na sobě pracovat, a vše se nakonec v dobré obrátí. Není to však ani zaručeno.

 

    To bylo pár příkladů (částečně vymyšlených, částečně převzatých z vyprávění), jak to být nemá a k čemu možná vybízejí někteří věřící, ale rozhodně ne křesťanství jako takové. A jelikož do hlav ani do ložnic druhých se nedostanu a dostávat nechci, jako příklad toho, jak to být má, použiju vlastní zkušenost.

 

Sex po svatbě jako vědomé, dobrovolné rozhodnutí

    V Boha jsem sice věřila od dětství, ale doma mi to bylo nabídnuto spíš jako volba. Vyrůstala jsem v rodině, kde se předmanželská čistota rozhodně nedodržovala. Nevěra a střídání sexuálních partnerů mi připadaly normální. Když některý z dívčích románů neskončil sexem, byla jsem trochu zklamaná, protože co víc si dvojice může dát, aby si dokázala svoji lásku?

    S manželem jsme si před naším faktickým seznámením čtyři roky psali jako přátelé, což nám umožnilo jeden druhého trochu poznat bez bariéry v podobě růžových brýlí zamilovanosti. Na téma předmanželské čistoty jsme se nejednou dohadovali - on pro, já proti. Ačkoli jsem horlivě zastávala názor, že sex před svatbou nebo s více partnery není problém, uvnitř jsem už dávno cítila, že to sama chci jinak.

    Hádala jsem se jen proto, že jsem chtěla toleranci pro ostatní. Sama jsem si ale přála dát se pouze tomu pravému. Což si zřejmě přeje víc dívek v určitém věku, jen se to ne vždy zadaří. I to jsem kolem sebe viděla, vlastně skoro na vlastní oči. Počkat do svatby mi tedy připadalo jako nejlepší cesta.

    Někde uvnitř jsem cítila, že má sexualita je jako dárek. Když se rozbalí předčasně, co bude dál? A co když ho rozbalí někdo, komu nepatří? Co pak dám tomu, komu patří, když už jsem ten dárek dala někomu jinému a mám jen jeden? Proč by měl ten pravý dostat použité zboží - provizorně zabalené, ale už jednou rozbalené, vyzkoušené a vrácené? K manželovi jsem si tedy šla pouze pro biblické vysvětlení něčeho, co už jsem dávno cítila.

    Mimochodem, než se s obsahem Písma seznámil on, napsal krátkou novelu o dvojici, která měla sex před svatbou. Bylo to v souladu s tím, v čem byl vychováván: Muž může před svatbou cokoli, žena nic. Po sepsání příběhu ale někde uvnitř cítil, že takhle to být nemá. A rozhodně ne proto, že sex před svatbou měla i jeho hrdinka. ...

 

Praktické provedení čekání na "Ježíška"

    Když jsme spolu začali chodit, začali jsme se i velmi brzy dotýkat. V církvi by z nás zřejmě nebyli nadšení, z vnějšího pohledu to byla hra s ohněm. Měli jsme však stanovené hranice, za které nepůjdeme. Tou hlavní bylo nedotýkat se před svatbou nahých pohlavních orgánů. Říkám hranice, ale ve skutečnosti šlo spíš o přání nerozbalit ten dárek před pomyslnými Vánocemi. Přestože jsme spolu často trávili několik dní, abychom se lépe poznali, spávali jsme až do svatby odděleně.

    Výhodou bylo, že jsme oba chtěli totéž: Počkat do svatební bohoslužby, kdy budeme mít požehnání od Toho nahoře. Těžko se to popisuje někomu, kdo to nezažil. Představte si něco jako že máte vševědoucího někoho, koho máte rádi a za kým jediným můžete přijít prakticky s čímkoli. S tím někým řešíte nejen svůj život jako takový, ale i váš vztah - jestli je to ten pravý, jestli jste mu už řekli všechno, jestli vás nezraní, když mu dovolíte, aby se vás dotkl ... A s tím někým uzavřete takovou ústní dohodu, že se s ním budete bavit dál a on vám pomůže se vším vč. toho vztahu. Že když na to vlítnete, až když tu dohodu uzavřete, budete mít větší jistotu, že neuděláte blbost. A hlavně že tím, že na to vlítnete až po uzavření té dohody, ho k tomu nějak víc pozvete, jako kdybyste si pozvali třeba nejlepší kamarádku za svědka na svatbu a bez toho pozvání by to nebylo ono.

 

Jedno tělo, nebo hned několik?

    Do naší ložnice samozřejmě nikoho nahlížet nenechám. Řeknu jen tolik, že jsme podcenili únavu po té velké události, a že by bývalo bylo lepší s tou realizací aktuálně možného ještě tak den počkat a nelámat to přes koleno jen proto, že nás rodina nechala o samotě. Pak jsme se ale sladili a řekla bych, že nám to klape a že chceme podobné věci. Samozřejmě nemám srovnání. Stejně jako nechci zkoušet intoxikaci alkoholem nebo drogami, abych se lépe vcítila do těch, kterých se to týká, nechci testovat, jestli by to s někým jiným nebylo lepší, abych to teda jako vyzkoušela. Možná by to s někým jiným bylo lepší po řemeslné stránce. Ovšem to by nějak nebylo v souladu s mým dlouholetým přáním dát se tomu, koho budu milovat a kdo bude milovat mě.

    V Bibli na to existuje krásná metafora, kterou jsem si pro vlastní potřebu trochu rozšířila: Když má muž sex se ženou, jsou jedno tělo. Kdybych měla sex s více partnery, měla bych těch těl několik. Byla bych někde tam v srdci, duši, nebo jak to nazvat, roztrhaná na kusy. Skeptik může namítnout, že se u mě tohle "nezdravé" uvažování rozmohlo až pod vlivem té biblické pasáže. Jak je ale potom možné, že jsem to tak cítila ještě předtím, než jsem se o ní dověděla?

    Podvědomí nelze vyloučit, nicméně kdyby nešlo o mé vlastní prožívání, poněkud bych se bouřila. Asi jako když jsem se domnívala, že jakožto křesťanka musím mít děti a po svatbě nesmíme používat žádnou ochranu. Stejně jako s tou předmanželskou čistotou jsem nevěděla, co na to Bible (resp. jsem si něco myslela), ale zatímco s jedním "nařízením" jsem byla v bouřlivém souladu, druhé ve mně vyvolalo stejně bouřlivý odpor.

 

Přání se mají plnit

    Z výše uvedeného vyplývá, že naše rozhodnutí bylo na rozdíl od některých jiných věřících vědomé a dobrovolné. Rodiny nás spíš vedly k tomu, abychom si stejně jako ostatní páry vyzkoušely společné bydlení a, jak se lidově říká, nekupovali zajíce v pytli, protože co když pak zjistíme, že to ten druhý v posteli vůbec neumí? Kdybychom se před svatbou nedostatečně dotýkali, nescházeli se v soukromí a nemluvili spolu otevřeně o všem vč. sexu, nevylučuju, že by to tak třeba mohlo dopadnout. Takhle jsme už ale věděli, jak ten druhý voní, a do jisté míry i co se mu líbí. Když se nám to tenkrát o svatební noci nepovedlo, ještě víc jsem si uvědomila, že raději nebudu mít sex vůbec, než být s někým jiným než s tímhle konkrétním člověkem. Vše bylo zkrátka jasné všem kromě nás.

    A jen taková poznámka na okraj: Žádné sedmileté chození se nekonalo. Mezi první schůzkou a prvním sexem uběhl cca rok a tři čtvrtě. Už apoštol Pavel řekl, že je lepší se oženit a s tím čekáním to zase nepřehnat. Rodina mě varovala, že se mi to může vymstít a jak se negativní vlastnosti můžou projevit až po několika letech, ale já tak nějak věřila své intuici a Tomu nahoře, se kterým jsem uzavřela tu pomyslnou dohodu.

 

Může to fungovat?

    Častým argumentem proti dodržování předmanželské čistoty bývá, že jiné páry, třeba i nevěřící, měly před svatbou více sexuálních partnerů, ale nijak jim to nebrání žít ve šťastném, dlouhotrvajícím manželství. Do ložnic ani do hlav jim nevidím a vidět nechci, takže nebudu hodnotit, která z těch deklarovaných šťastných manželství jsou šťastná doopravdy a zda v nich je či není vyšší riziko nevěry či žárlivosti. (Např. já i manžel jsme stále v kontaktu s mým bývalým přítelem a nijak nám to nepřekáží, což by nemuselo platit, kdyby byl i bývalým sexuálním partnerem.) Možná je to prostě v souladu s jejich psychikou, zatímco to, co jsem popsala, je v souladu s tou mojí. Manželství se může rozpadnout jak někomu, kdo vydržel do svatby, tak někomu, kdo nevydržel, a naopak. Svatbou to zkrátka a dobře nekončí.

    Na to, že jsem vydržela do svatby, nejsem nijak speciálně hrdá a necítím se být něčím víc než ti, kteří to měli jinak. Jen jsem prostě ráda, že mi to vyšlo tak, jak jsem si přála. Co se týká jiných lidí, pokud se mě zeptají, odpovím. Můžu mít pocit, že někdo nežije úplně v souladu s tím, co by si přál, protože se třeba stejně jako někteří křesťané předmanželské čistotě přizpůsobil dnešní normě se sexem až tak dlouho neotálet, která není jeho. Do postele ale nikomu nelezu. Ať si to každý má, jak uzná za vhodné, pokud to tak nemusím mít já.

    Případný nesoulad s Biblí by se řešil až ve chvíli, kdy bych byla farářka a někdo by se chtěl nechat pokřtít, nicméně já farářkou nejsem, a když se někdo chce nechat pokřtít, bude si nejspíš celý svůj život vč. sexuality důkladně řešit s Bohem. I takové situace nastávají: Pár spolu žije, oba se chtějí nechat pokřtít, napřed je svatba a potom křest. Dál to rozebírat nebudu - nejsem farářkou, takže tady mé kompetence a obdarování končí. Nicméně zjištěním, že jsem měl/a sex s více partnery a vlastně jsem to chtěl/a jinak, život nekončí. Ani ten křesťanský.

    A teď by vás asi zajímalo, jestli o tomhle mém výtvoru ví má drahá polovička, nebo jestli jsem těch pár sexuálních detailů zveřejnila lidově řečeno "na tajňačku". Samozřejmě že manžel o všem ví - článek přečetl a se zveřejněním publikovaných informací souhlasí.