Simonides Caeca

    Ač samouk, většinu publicistických žánrů jsem odkoukala relativně dobře. Výjimkou je reportáž, která mi nikdy moc neseděla. A tak když jsem jednou shodou okolností jednu překvapivě snadno napsala, pro jistotu jsem ji ukázala třem lidem.     Čekala jsem různé kritické připomínky, ale rozhodně ne sdělení, že článek působí spíše negativně a mohl by někoho odradit. Nemám ráda takové ty suchopárné texty o tom, jže někdo někde byl a tam něco bylo, a jinak nic, takže když už něco podobného píšu, snažím se to pojmout zážitkově, aby se mi u toho čtenáři nenudili tak, jak se u reportáží obyčejně nudím já. K tomu neodmyslitelně patří i vtipně laděný popis různých nedokonalostí a subjektivních obtíží.     Vždy jsem se domnívala, že když z daného textu čiší humor a nadhled, čtenář automaticky pozná, že je míněn pozitivně, ať už popisuje pád z kola, nepříznivé počasí či rozbité sluchadlo. Žila jsem v přesvědčení, že se tak k němu dostávám o něco blíž, ...

    Nedávná tragédie na FF UK pravděpodobně zapůsobila na každého z nás. Není divu, že největší pozornost bývá po každé takové události věnována lidem, prožívajícím hluboký smutek, stres, napětí, úzkost … O nich se také nejvíce mluví ve veřejném prostoru. A tak by se mohlo někomu zdát, že jedinou normální a správnou reakcí naší psychiky je právě toto vědomé, a pokud možno co nejintenzivnější prožívání těchto emocí a žádných jiných.      Alespoň mně se to tak v dřívějších letech zdávalo. Vždy jsem se styděla za to, že neprožívám, co se ode mě očekává, natož abych si řekla o nějakou podporu – tu přece potřebují ti zasažení, trpící, smutní … Já bych měla spíš někam zalézt a doufat, že si mé trestuhodné odchylky nikdo nevšimne – jinak by se přece odhalilo mé nezměrné sobectví a lhostejnost! Asi nejsem normální, když nejsem příšerně smutná – to přece znamená, že má psychika si dovoluje tyto události zlehčovat! A vůbec – je přece strašné, co se děje –...

    Vzhledem k tomu, že se v mém okolí téma smrti a truchlení objevilo, rozhodla jsem se napsat malého orientačního pomocníčka. Zároveň je to i jeden z projevů mého vlastního truchlení v podobě zpřítomňování si něčeho dobrého, co mi zesnulý zanechal. To ovšem neznamená, že nebude zachována obvyklá kvalita textu:   Mýtus: Každý truchlící by měl být silný, začít co nejdřív chodit do práce a vrátit se do normálu.     Pravda: Každý truchlící je jiný, proto nemůžeme takto zobecňovat (viz níže).   Mýtus 2: Truchlit znamená být zaplaven nepřetržitým, skoro ničivým smutkem, který znemožňuje cokoli dělat. Ideální by bylo povinné truchlení po určitou dobu jako u našich předků, aby se pozůstalí mohli lépe osvobodit od nároků každodenního života.     Pravda: Může to tak být, ale i nemusí. Záleží na mnoha okolnostech, jako je vztah k zesnulému, to, jaký byl, okolnosti smrti, dosavadní život truchlícího, pov...