Je možné a potřebné psát přístupně?

    Ač samouk, většinu publicistických žánrů jsem odkoukala relativně dobře. Výjimkou je reportáž, která mi nikdy moc neseděla. A tak když jsem jednou shodou okolností jednu překvapivě snadno napsala, pro jistotu jsem ji ukázala třem lidem.
    Čekala jsem různé kritické připomínky, ale rozhodně ne sdělení, že článek působí spíše negativně a mohl by někoho odradit. Nemám ráda takové ty suchopárné texty o tom, jže někdo někde byl a tam něco bylo, a jinak nic, takže když už něco podobného píšu, snažím se to pojmout zážitkově, aby se mi u toho čtenáři nenudili tak, jak se u reportáží obyčejně nudím já. K tomu neodmyslitelně patří i vtipně laděný popis různých nedokonalostí a subjektivních obtíží.
    Vždy jsem se domnívala, že když z daného textu čiší humor a nadhled, čtenář automaticky pozná, že je míněn pozitivně, ať už popisuje pád z kola, nepříznivé počasí či rozbité sluchadlo. Žila jsem v přesvědčení, že se tak k němu dostávám o něco blíž, protože nějaké ty každodenní incidentíky občas zažíváme všichni. Sama za sebe bych byla nesmírně vděčná, kdyby se reportáže psaly právě takhle.
    Nebudu tu rozebírat, co asi způsobilo, že se konkrétní čtenář na text nenaladil, tím spíš že to přesně nevím a musela bych spekulovat. Nečekaná zkušenost mě ale přivedla k zamyšlení. Uvědomila jsem si totiž, že kdyby si článek přečetl např. můj kamarád s poruchou autistického spektra, možná by taky nabyl dojmu, že se mi na té akci nelíbilo. Viděl by řadu pro běžného čtenáře úsměvných subjektivních obtíží, ale možná by je chápal doslova a nevycítil by, co z textu vyzařuje. Totéž se zřejmě může týkat člověka, který z nějakého důvodu není zvyklý podobný žánr číst.
    Začít kvůli těmto čtenářům psát zase jen ty suchopárné reportáže bez osobního vkladu se mi nechtělo, a tak jsem se zamyslela, jak zachovat styl, ale zároveň zajistit přístupnost, aby text nějakým způsobem jasně a doslova odkazoval na to, jak jsem se na mnou popisované akci cítila. Nejsem si jistá, jestli jsem na něco doopravdy přišla a jestli se přístupností v této konkrétní oblasti někdo vůbec zabývá. U mého konkrétního článku stačilo jen přidat pár drobných indikátorů: Např. jsem specifikovala, že mě určitá nedokonalost pobavila, a výslovně uvedla, že se těším i na příště. Nevím ale, jak bych člověku s autismem zpřístupnila třeba takový Deníček moderního fotra, u kterého ani já pořádně nevím, co brát doslova a co je nadsázka.
    Nejdůležitější mi ale přijde samotné zamyšlení se. Uvědomění si, že když napíšu "ruce i nohy mi mrznou", většina čtenářů zřejmě pochopí odkaz na Mrazíka a zasměje se, aniž by v tom hledala nějakou skrytou kritiku organizátorů v oblasti vytápění nebo natolik nepřekonatelnou nepohodu, že bych si akci neužila. Existují ale čtenáři, ke kterým toto mainstreamové chápání z nějakého důvodu nedojde. Řešením za mě není na citát z Mrazíka rezignovat, nýbrž propašovat do textu něco, co jeho neznalcům napoví, jak mají text číst. Podle mě i tomu čtenáři s PAS nakonec dojde, že kdybych mrzla jako nabalená Marfuša, těžko se budu angažovat v hovoru či v jiné aktivitě a sotva napíšu, že příště jedu znova. Přitom tu zdaleka nejde jen o lidi s problémem porozumět obsahu sdělení. Stačí, když někdo nemá stejný smysl pro humor jako já. Nebo toho Mrazíka prostě a jednoduše neviděl. ...