Jak jsem zjistila, že jsem Tomáš II - Poznání prověřené zkušeností

Tomášovská intuice

    Vždycky jsem se divila, jak je možné, že tak dobře vím, kdy mám dát přednost vlastní intuici před dobrou radou své tchyně s tím, že jde zcela jistě o můj téměř neomylný instinkt, zatímco když jde např. o postoj k očkování či jiný celospolečenský jev, zdaleka si tak jistá nejsem. Kolikrát už mě napadlo, jestli náhodou nejsem jen parádně paličatá a jestli místo domnělé intuice neposlouchám jen nějaký svůj rozmar. Vždyť jak je možné, že v některých případech intuice funguje, ale jindy ne? To snad ani nemůže být intuice!

    Tchyně je přece starší a zkušenější, velmi poctivá a praktická a na rozdíl ode mě vidomá, takže pokud jde o práce v domácnosti či zdravou výživu, měla by mít pravdu. Je tedy absolutně nelogické dávat přednost nějakému svému instinktu či přesvědčení. A proč oproti tomu pochybovat o očkování, když nám přece veškeré státní instituce důrazně naznačují, že je to nejlepší cesta k naší aktuální spáse? Nebo, chcete-li proč pochybovat o konspiračních teoriích, když oficiální informace pocházejí od těch zkorumpovaných komunistů tam nahoře? (Já totiž jako správný skeptik docela vyváženě pochybuji o obou stranách.)

 

Tvrdě vybojované poznání

    Před časem jsem poslouchala kázání o učedníku Tomášovi a vtom mi to došlo: Tomáš sice hodně pochyboval, než něčemu uvěřil, ale když už se přes ty pochybnosti přenesl, nikdo mu to jen tak nevyvrátil. (Tohle samozřejmě v Bibli přímo nemáme, ale je to výsledek mého tomášovského uvažování, kterému můžete a nemusíte věřit.) Vzpomněla jsem si na sebe před pár lety, jak klečím na studené zemi a s vážnou tváří sděluji Pánubohu, jak je strašně špatné, že chodím s tím, s kým zrovna chodím. Intuice mi říkala, že navzdory veškerým předpokladům je to v tuto chvíli správné, ale já jí nevěřila, protože jsem ji považovala za pouhý výplod své fantazie. To přece není možné, že by Pánbůh něco takového schvaloval! Stejně tak si moc dobře vybavuji, jak jsem se sama sobě pokoušela násilím vnutit touhu po dětech, protože tu má přece skoro každá žena, natož pak křesťanka, která se chystá vdát.

    Tento boj byl obzvlášť urputný, neboť jsem se do toho položila snad až s autistickou vervou. Jen pro ilustraci: kromě neustálého přesvědčování Pánaboha, že takhle, jak to cítím, to přece nemůže chtít, patřil k mým metodám i poslech knihy o nechtěném těhotenství či přání, aby mi tehdy ještě budoucí manžel touhu po dětech nějak přiblížil, asi jako když vidomý přibližuje nevidomému, co je to vidět. Nutno podotknout, že i výsledek byl stejný. Nejen že jsem nic nepochopila, ale ještě jsem se do toho pořádně zamotala. Čím víc jsem se snažila samu sebe zlomit, tím to bylo horší a bolestivější.

    V obou případech mě Pánbůh nakonec zlomil a v obou případech to bylo po velmi dlouhém lítém boji. A ty případy zdaleka nebyly jen dva, vlastně se v tomto duchu odehrával téměř celý můj život. Čím tvrdší a bolestnější to byl boj a čím více pochybností v něm bylo, tím pevnější byl můj názor, když už jsem se nechala přesvědčit. Teď už mi nikdo nenakuká, že jsem měla prožívat touhu po dítěti jako každá normální žena. Teď dokonce vím, že má nechuť k mateřství byla reakcí na něco, co je ve společnosti špatně. Tento názor nemá oporu téměř v nikom a v ničem, vyjma nepřímých důkazů. Já však přesto neochvějně cítím, že je to pravda.

    Někteří lidé už mi řekli, že netoužím po dětech kvůli něčemu, co se stalo v mém raném dětství. To by byl přijatelnější a statisticky pravděpodobnější názor, já mu ale nevěřím a trvám si na svém. Proč? Není to absolutně bláznivé? Je, ale jenom na první pohled. Já věřím tomu, co jsem poznala, ne proto, že bych měla nějaký speciální instinkt nebo věštecký dar, nýbrž proto, že jsem si to poznání velmi tvrdě vybojovala. Konkrétně u tématu dětí ten boj trval přibližně sedm let. Oproti tomu očkování proti koronaviru tu máme relativně krátce, takže ještě nebylo kdy bojovat. Toto téma samozřejmě takto intenzivní zápas nevyžaduje a vyžadovat nebude, tady jde a půjde jen o zdravé pochybnosti a skepsi, bez kterých se soudobý člověk prakticky neobejde.

 

Cesta (ne)věřícího Tomáše

    Proč tedy jednou trvám na své pravdě a podruhé spolu s Tomášem říkám: „Dokud neuvidím, neuvěřím.“? Protože v případě očkování jsem nedospěla k poznání pravdy, zatímco v jiných případech jsem to zkoušela tak dlouho, až jsem se v tom důkladně vymáchala, načež mě to jednoho krásného dne přestalo bavit a konečně jsem si řekla: „Tady je jasná, několikrát ověřená zkušenost, tohle už prostě musí být pravda.“ A samozřejmě jsou témata, u nichž si to spolehlivě říct nelze. Teď, když jsem rozluštila onu záhadu na téma spolehlivosti své intuice, jsem zase o fousek klidnější, byť je a stále bude o čem pochybovat.

    Nemám nebo spíš nemyslím si, že mám nějaké zázračné schopnosti poznat pravdu. Ve skutečnosti jsem jen nevěřící Tomáš. A čím víc jím jsem, tím více věřím v pravdu, kterou už jsem jednou poznala. V tomto a v ničem jiném je kouzlo domněle zázračné, případně domněle idiotské intuice, která může ve svém důsledku odporovat veškerým současným ideologiím v oblasti vědeckého poznání, nekonečného self-managementu či politické (ne)korektnosti. O poznatcích mé intuice to ovšem dneska být nemá, takže o tom možná někdy jindy. Chtěla jsem vám přece jen dokázat, že jsem Tomáš ...

 

Poznámky

    Příběh o nevěřícím Tomášovi najdete v Janově evangeliu ve 20. kapitole, verše 24-29. Inspirací k tomuto zamyšlení mi bylo i kázání Pavla Černého ze sboru Církve bratrské v Praze na Smíchově (https://www.youtube.com/watch?v=65x0ph7XveA&list=PLGvAuTEQS8JRnNwwS-ATllyzBZpazo9Fa&index=9).

 

Teologický garant: Maxmilián Zvelebil