Nech se mobilem rozptylovat od rodiny, jinak budeš neslušný!

    Asi to znáte. Blíží se Vánoce nebo Nový rok a jeden už přemýšlí, komu zapomněl popřát a na kolik toho musí ještě odpovědět. Pokud zrovna nevaříte slavnostní jídlo nebo se jako já na Štědrý den neučíte s vysavačem, fajn.

    Nedávno jsem se pozastavila nad tím, že si jeden z členů rodiny během novoročních oslav přehrává hlasovky s přáními šťastného nového roku. Nevadilo mi to. Když jsem si však představila sebe samu, jak bych se takovými věcmi rozptylovala místo trávení času s rodinou, trochu mi to vadit začalo. Nevadí mi na přání odpovědět, ale vždycky to dělám ve chvíli, kdy chci já. Někteří ale považují za neslušné neodpovědět včas. Vzhledem k tomu, že Vánoce a Silvestr jsou svým způsobem rodinné svátky, přivedlo mě to k zamyšlení.

 

Přání bez přátelství? Pak raději nepřát.

    Před pár lety jsem si na Facebooku musela skrýt narozeniny. Důvod? Hodinu a více času, který měl patřit mně, jsem strávila čtením přání na timeline a Messengeru a odpovídáním na ně. A to nepočítám SMS a telefonáty. Nejvtipnější bylo, že většina gratulantů se se mnou jinak nebavila.

    Něco podobného mnozí z nás zažívají na Vánoce a Silvestra. Existuje pár lidí, od kterých mě přání opravdu potěší, a ty bych mohla spočítat na prstech. Pokud mi ale někdo z nich nepopřeje, rozhodně se neurazím. Vím, že se možná vypořádává s náletem SMS a zároveň by rád byl s rodinou nebo sám, případně by rád něco stihnul, aby měl na svátky volno. Pak mě taky potěší, pokud se přání rozvine do další konverzace a já se dovím, jak se dotyčnému daří. Alergii mám naopak na různá PF, řetězové fotky, citáty apod.

 

Proč o tom vlastně psát?

    Musím říct, že na mě byli letos všichni extrémně hodní a nebombardovali mě. Ti, kteří mi popřáli, mě opravdu potěšili. Přání od zbytku nepostrádám, jsem ráda, že se mi to podařilo vyřídit do štědrovečerní večeře a pak byl klid. Na Nový rok jsem to měla dost podobné, za což jsem velice vděčná. I jedno přáníčko s následnou konverzací vyšlo.

    Na mém příkladu je vidět, že přání k narozeninám nebo svátkům je sice hezké pravidlo, ale může nás zotročovat. Proto si kladu otázku, jestli je opravdu nutné dostávat PF třeba od firem. Původní myšlenka asi byla zapůsobit na city zákazníků. Na někoho to možná působí, ale ve mně to postupem času začalo vyvolávat spíše dojem neosobnosti a otravnosti. Podobně jako přeposílání fotek od lidí, kteří to prostě pošlou celému adresáři, a nemají tak šanci si ani vzpomenout, koho v těch kontaktech vlastně mají.

    Důkazem toho jsou fotky bez popisu, které mi každoročně přicházely do chvíle, než jsem na ně začala velmi osobně odpovídat (např. informací, že je nepřečtu, či dotazem na obsah). Při tom mi nešlo jen o mé naštvání a otrávenost, ale i o blaho dotyčného.

    Uvědomuju si, že někomu možná sváteční přilepenost k mobilu vyhovuje. Nejde mi tedy o prosazení diktatury nepřání proti diktatuře přání. Něco podobného by nefungovalo, pořád by to byl jen diktát. Možná lepší než ten přací, ale pořád by jel ve stejném blbém systému. Spíš je fajn se občas zamyslet, jestli nějaké pravidlo potřebujeme, kolik z nás ho doopravdy potřebuje a v jaké intenzitě ještě funguje správně.

 

Zajímavost:

    V Ázerbájdžánu, ze kterého pochází manžel, se místo Velikonoc slaví svátky jara. Jejich datum se samozřejmě liší, takže si vlastně pořádně nepamatuju, kdy jsou. Jeden z manželových příbuzných, kterého jsem nikdy neviděla a ani ho nemám v žádných virtuálních kontaktech, se jednou urazil, že jsem mu k tomuto svátku nevzkázala přání. Já jsem ve skutečnosti ani nevěděla, že se k svátkům jara něco přeje.

    I můj příklad s přehráváním hlasovek během oslav se vlastně odehrál v ázerbájdžánské části rodiny. Jenže ruku na srdce: nedělají někteří z nás podobné věci i v Česku? Kdybych si myslela, že je to typické jen pro Ázerbájdžán, vyzněl by můj článek úplně jinak.

 

    p.s. Zažila jsem i situaci, kdy se někdo (tentokrát z Česka) urazil, pokud mu přátelé nepopřáli k svátku. Dotyčný měl prostě geniální paměť nebo se na rozdíl od běžných smrtelníků nezapomínal podívat do kalendáře.  Proto si myslel, že zapomenout na přání k svátku znamená nedostatek zájmu. Za pár let si naštěstí svůj omyl uvědomil a stal se z něj jeden z nejtolerantnějších lidí, které znám. A letos mi zapomněl popřát k svátku, což mě vlastně potěšilo. Znamenalo to, že má zřejmě zajímavé zážitky. No a na Vánoce jsme hezky pokecali.

    p.p.s. Nemyslete si, počet lidí, které bombarduju přáními, jsem musela omezit i já sama. Dřív jsem si totiž myslela, že skrze přání můžu obnovit staré kontakty nebo se něco dovědět, případně druhému něco předat. Až později jsem pochopila, že doba svátků na to není nejideálnější a že zájem je lepší projevovat v době, kdy ho neprojevuje milion dalších.