Smrt před urnou jako zdroj tlaku a nesvobody?

    Manžel objevil ve zprávách „úchvatný“ titulek. Bylo to něco ve stylu "Senior ještě stihl odvolit a potom zkolaboval a zemřel." Titulek mě natolik znechutil, že si ani nehodlám dohledávat jeho přesné znění. Pojďme se teď podívat na to, jakou zprávu nám taková informace v médiích může dávat mezi řádky:

 

1.      Hleďme, senzace!

    Hlavním cílem článku mohlo být vyvolat senzaci. To, že někdo před smrtí stihl odvolit, nebo jinak, to, že někdo odvolil a následně zemřel, vypadá jako zajímavá událost. Zajímavý drb, něco, o čem stojí za to mluvit. Tím nemyslím, že je to zajímavý drb pro mě osobně, ale co si budeme povídat, má to přesně takový psychologický efekt. Ten je důležitým spouštěčem pro další zprávy:

 

2.      Když on, tak já musím taky!

    Nejednoho čtenáře možná napadne, jaký to byl uvědomělý občan, když se přes jistě nepříznivý zdravotní stav vydal k volbám! A pak můžou nastat takové ty úvahy jako hmm, tak to bych měl(a) taky, když tenhle tam šel ještě před smrtí! Vždyť na tom byl hůř než já, a přesto splnil svou občanskou povinnost!

    Je možné, že jste se v poslední době nebo i dřív cítili být tlačeni do toho, abyste šli k volbám. Kromě médií může být zdrojem takového tlaku i naše okolí (rodina, přátelé, škola, zaměstnání …). V této souvislosti bývá často zneužíván argument, že si musíme vážit svobody volit, kterou jsme za minulého režimu neměli. Lidé, kteří jej používají, si však neuvědomují, že podprahově nastolují zase jen další nesvobodu.

    Musíme si uvědomit, že máme volební právo, nikoli volební povinnost. Domnívám se, že občan by měl jít k volbám jen tehdy, pokud se na to opravdu cítí. Tím myslím pokud se cítí kompetentní volit, což automaticky nemusí být po dovršení osmnácti let. Politici, učitelé, ale i někteří aktivní spoluobčané na nás často apelují, abychom své volební právo využili. Nedochází jim ale, že to může mít i nezamýšlené důsledky. Já osobně vnímám dva:

a)       Ty citlivější z nás může volební davová psychóza natolik znechutit, že se nakonec k volbám nevydáme už z principu. Pod takovým tlakem totiž nemáme šanci se svobodně rozhodnout, jestli je to vůbec naše cesta.

b)      K volbám půjdou i lidé, kteří absolutně nevědí, koho volit, protože se to tak prostě dělá. Pak si dokážu představit, že si někdo řekne „Tak já teda zvolím radši toho Babiše, toho aspoň znám, jinak nevím, tak ať mám odvolený.“

 

3.      Pomóóóc, smrt je blízko!

    Titulek nám kromě onoho voličského kontextu říká, že někdo zemřel. Je to ve zprávách a zároveň je to trochu neobvyklé, protože, šikula, stihl odvolit. Takže je to senzace (všimněte si, že se vracíme k prvnímu bodu). Umírání může tedy být něco neobvyklého, senzačního, možná něco hrůzostrašného. Takový pocit nás může přivést k podvědomému strachu ze smrti, obzvlášť v souvislosti s pandemií a válečnými událostmi.

    Je třeba si ale uvědomit, že je normální, že lidé odcházejí, obzvlášť v určitém věku. Každý z nás někdy odejde. Samotné odcházení může být přirozeně těžké pro lidi, kterých se to týká, tím spíš není vhodné toto téma tabuizovat, ale ani zveličovat. Zkusme si představit, jak bychom se cítili, kdyby zemřelý volič byl náš příbuzný a my si o něm už ten den přečetli ve zprávách. Kolik z nás by asi cítilo onu „občanskou hrdost“? …

 

Jak jsem na titulek zareagovala já?

    Poněkud rozčarovaně jsem řekla: "No a co? Tak odvolil a zemřel, no, to se stává." Nevidím zkrátka důvod, proč by se něco podobného mělo objevovat ve zprávách. Když pominu vše, co jsem doposud napsala, je to navíc soukromá věc a týká se pouze zemřelého voliče a jeho rodiny. Na internet podobné informace nepatří.

 

Závěr

    Ne všechny pocity, které jsem tu popsala, jsem sama prožívala. Některé, jako např. Pocit tlaku na mou volební účast, jsem zažila v minulosti, jiné vůbec. Využila jsem spíš svou schopnost a hlavně snahu vidět věci z více stran. Někdo jiný by možná k tématu našel ještě něco, čeho jsem si nevšimla, nebo mu přijde zbytečné mluvit o něčem, čeho jsem si všimla. Cílem tohoto článku není kompletní výčet signálů, které nám titulek mezi řádky podsouvá. Mnohem důležitější je pro mě samotné zamyšlení nad tím, co čteme a jak to ovlivňuje naše životy.

 

p.s. Já jsem k volbám tentokrát šla, protože jsem věděla, koho chci volit, a protože mě do toho nikdo netlačil. Kdyby se mě někdo snažil přesvědčovat, jak je to důležité, přestala bych si důležitostí volební účasti být jistá a možná bych nešla. Vše, co je nám vnucováno, může být totiž podezřelé.

p.p.s. Manžel samozřejmě titulek vnímal podobně jako já. Přečetl mi jej proto, že ho velmi pohoršil.