Musí křesťan chodit do kostela?

    Někteří křesťané rádi zdůrazňují, že si v neděli nepřispí. A co hůř, mluví o tom jako o něčem důležitém, čím se liší od lidí bez vyznání. Někdy mi to zní, jako by ten bůh v tom kostele bydlel, a když ho hezky spořádaně nepřijdeme v neděli ráno navštívit, hned máme černý puntík.

    Nemám nic proti pravidelnému chození do kostela. Jen mám něco proti mlčení o některých úskalích, která to může přinést lidem okolo i samotnému věřícímu.

 

Proč věřit v boha, který svazuje?

    Nenechte se mýlit – Bůh, o kterém se dočteme v Bibli, nám opravdu přikázal pár věcí, které bychom ve svém vlastním zájmu měli dodržovat. Pokud si řeknu, že vypiju každý den sedmičku vína s tím, že budu přece svobodná, protože to na rozdíl od těch pánbíčkářů můžu udělat, hrozí mi závislost na alkoholu a zdravotní problémy, čímž má svoboda na dlouhou dobu skončí. Takže jsem svobodnější, když poslechnu Pánaboha a tu sedmičku denně nahradím příležitostným popíjením v době oslav.

    Je ale potřeba vědět, která nařízení jsou od toho Pánaboha z Bible a která Mu lidé tak trošku přisoudili nebo si je přiupravili, aby byla jednodušší. V Bibli máme opravdu napsáno, že se máme scházet v Božím jménu a že nemáme svévolně opouštět Boží shromáždění. Nikde tam už ale nestojí, že Boží shromáždění musí probíhat v kostele či modlitebně každý týden a že musí mít formu mše.

    První křesťané se ostatně scházeli různě po domech, případně katakombách. (dovedete si představit mše v honosné bazilice za vlády císaře Nerona? Pokud ano, doporučuji historický román Quo vadis.) Ten zbytek jsme si postupem času domysleli, aby se to nějak zjednodušilo a udělal se v tom řád. Náš pořádek rozhodně není úplně špatný, alespoň se v tom jeden lépe vyzná. Jenže ta institucionalizovaná forma shromáždění může někdy napáchat víc škody než užitku.

 

Křesťanská subkultura – trable, nebo požehnání?

    Teď si na chvilku představte, že jste nevěřící a že do žádného kostela nechodíte (pokud jste nevěřící, nemusíte si představovat nic). Jak vám přijde ta podivná parta křesťanů? Hmm, ten jejich bůh je honí každé nedělní ráno z postele, trochu mi připomínají muzikanty nebo sportovce. A aby toho nebylo málo, přes týden mají různé biblické, skupinky, mládeže a já nevím co ještě.

    Vypadají spokojeně a vlastně je i obdivuju, ale jaký je asi ten jejich bůh? Proč bych měl/a věřit v takového divného boha, který je takhle cepuje? To se to křesťanství teda moc neliší od jiných náboženství, vždyť jsou to vlastně zase jen náboženské obřady, zase nějaký ten mrtvý bůh, kterého potřebují jako berličku.

    Což o to, možná si v neděli ráno přivstanu, do toho kostela to přece mám kousek. No jo, ale když budu věřit v toho jejich boha, to budu muset i patřit do tý kostelní skupinky. Budu se muset bavit o tom, co se v tom kostele děje, a tomu já nerozumím. Budu muset používat tu divnou hantýrku – „mládež“, „dorost“, „spolčo“, „modlitebka“ … - Hmm, tak takovýho boha, kterej tohle vymyslel, já teda asi nechci. Co to je za divnýho boha, když se ti křesťani nemůžou prostě chovat a bavit normálně?

    I kdybych v toho jejich boha chtěl/a věřit, tak se v tom kostele budu cítit jako idiot, když neznám ty jejich slavný faráře a zasloužilý členy sboru. Oni se baví o těch svejch osobnostech a těch dlouhodobejch křesťanskejch rodinách a já k nim nikdy nebudu patřit. A tak nebudu patřit ani k tomu Ježíšovi, protože to byl on, kdo to musel vymyslet, když jsou takoví skoro všichni.

 

    Právě jsem se pokusila vyjádřit, jak se asi nevěřící musí cítit, když náhodou zaslechne rozhovor některých křesťanů. Pozorný čtenář si možná všiml spisovnější češtiny na začátku a méně spisovné češtiny na konci. Nejprve jsem to chtěla začít opravovat, nicméně nakonec jsem usoudila, že každý nevěřící je jiný, tak ta demonstrace alespoň bude autentičtější.

   

Vzhůru za hlasem, zkusme to s Proglasem?

    Ať chceme nebo ne, podle toho, jak se chováme my, si lidé představují i to, v co věříme. Zdaleka se to nemusí týkat jen nevěřících. Já sama jsem věřící od dětství, přesto jsem se tady nachytala. Oproti nevěřícím jsem měla tu výhodu, že jsem nepochybovala, jestli Bůh je. Stejně jako oni jsem si ale občas nebyla jistá, jaký je. Myslela jsem, že jediná cesta, jak se k Bohu přibližovat, je poslech kázání, duchovní hudby a náboženské literatury. Měla jsem období, kdy jsem poslouchala hlavně Bachovy kantáty a rozhovory z rádia Proglas.

    Připadala jsem si velmi blízko Bohu, když se o něm přímo mluvilo. Pokud jsem si naopak potřebovala od duchovního „odfrknout“, což bylo docela často, vnímala jsem to spíš jako něco, co mě od Boha rozptyluje. Určitá míra rozptylování se byla sice podle mých představ dovolená, ale pak bylo zase potřeba jít do sboru. Když nemám na to číst Bibli, tak aspoň nějaký křesťanský rozhovor, jinak to přece nebude ono. A když nemám ani na ten křesťanský rozhovor, měla bych zapracovat na své slabé víře a odložit už konečně ten román pro ženy.

 

Pomohla mi pauza

    A také psychická krize, ale my pro dnešek zůstaneme jen u té pauzy, ať se tu nemotá moc věcí dohromady. Když jsem se vdala, z praktických důvodů jsme do kostela nechodili. Chtěli jsme totiž zůstat v Praze, nicméně nedělní dojíždění z Loun při studiu by bylo velmi otravné a zřejmě by přineslo víc škody než užitku. Pak se objevil COVID, takže žádné ježdění. A pak už nám to zůstalo.

    U mě se to přirozeně vyvinulo i tak, že jsem si kromě pauzy od kostela dala i pauzu od poslechu čehokoli s křesťanskou tematikou. Ne že bych vůbec nic neposlouchala, ale měla jsem spíš nárazová období a pak dlouho nic. S nadsázkou můžu říct, že čím větší pauzu jsem měla od náboženských věcí, tím menší jsem ji měla od samotného Pánaboha.

 

Špatné duchovní návyky

    Když jsem chodila do kostela, bylo to fajn. Poznala jsem pár zajímavých lidí a vyslechla si pěknou řádku více či méně zdařilých vysvětlení, co to v té Bibli vlastně máme. Chození na bohoslužby a biblické mě velmi bavilo a posilovalo. Jenže jsem mnohé věci nechápala a v podstatě jsem nedovedla rozeznat dobré kázání od špatného. Když se mi něco nezdálo, většinou jsem si říkala něco jako: „Ale bratr kazatel to řekl a ten je přece v kontaktu s Bohem, tak to musí vědět. Pokud se mi to nezdá, asi mám slabou víru a měla bych na sobě víc pracovat. A když to nejde, asi mám pořád slabou víru. No nic, to je ale pech!“

    Pak si mě vzal duchovně do parády můj muž. Musel začít rovnou vysvětlováním a přesvědčováním, že smyslem manželství je manželství samotné, nikoli děti, jinak bych se za něj tehdy vůbec neprovdala, protože jsem si přála být milována bezpodmínečně jako já a ne jako budoucí matka, což jsem si podle svých tehdejších nedobrovolně zastávaných názorů nemohla dovolit, a tak jsem chtěla být raději sama. Těch pět let chození do kostela bylo asi hodně málo, když mi to tam předtím nikdo nevysvětlil a musela jsem počkat, až mi můj tehdy ještě přítel přihraje příslušný článek v angličtině. Podotýkám, že tohle byl dobrý kostel a dověděla jsem se tam spoustu věcí, ze kterých doteď čerpám. Abych byla objektivní, mého muže v tom vysvětlování tehdy trochu podpořil i náš tehdejší skvělý kazatel Honza Valeš, který nám poskytl i velmi kvalitní předmanželskou přípravu. (Vidíte a už začínám jmenovat dobré faráře, které nikdo nezná, ale nebojte, to byla výjimka!)

    A ani potom to nebylo lehké – špatné návyky se těžko odvykají ve všech oblastech života včetně myšlení. Podobně jako s tématem manželství a rodičovství jsem bojovala i s otázkami typu co znamená „soucit“ a „láska k bližnímu“, co nám to hustí do hlav, když nás vybízejí ke „kázání evangelia“ a – to nejdůležitější – co je vlastně hřích a co ne.

    Podotýkám, že jsem se v tom kostele snažila na některé věci ptát a že mi občas bylo poskytnuto něco jako odpověď. Málokdy to ale někdo řekl tak jasně a srozumitelně, aby mi mé mýty o Bohu vyvrátil. Musela jsem si holt počkat do chomoutu. Ještě štěstí, že jsem měla takový tuhý kořínek, jinak bych bývala dopadla hůř. Pár takových už jsem taky viděla.

 

Kostel doma?

    Asi málokdy jsem se za svobodna bavila o Pánubohu tak přirozeně jako doma se svým mužem. Vlastně jsem se se známými v tom kostele často chtěla bavit spíš o něčem jiném. A tak mě dodnes překvapuje, když třeba snídáme nebo obědváme, bavíme se o úplně normálních věcech a já se zcela přirozeně zeptám, jak to teda je v té Bibli a co tím asi Pánbůh myslel. Pánbůh je zkrátka už běžná součást mého života, která je se mnou pořád a nemusím si ji nijak přibližovat pomocí mší a Bachových kantát.

    A to je vždycky výhoda, protože kostel může spadnout a pan farář se může zkazit (totéž platí o hudbě, která je při některých bohoslužbách už v dnešní době tak trochu nevkusná), ale Pánbůh v srdci zůstane. Nemusím složitě řešit, jak si v denním shonu opatřit a mentálně strávit Boží slovo, abych Mu byla dostatečně blízko. Nemusím nadávat, že mi humpolácké bicí v kostele zkazily neděli a někam odbubnovaly Pánaboha, který je pro mě spíš ve zvuku varhan nebo klavíru.

    Tohle všechno, co vám teď vyprávím, jsem pochopila, až když jsem přestala chodit do kostela. Ale počkat, opravdu jsem do něj přestala chodit? Manžel mi jednou řekl, že když vejde do našeho bytu, má pocit, že vešel do chrámu. V Bibli je psáno, že kde se dva nebo tři sejdou v Božím jménu, je On sám mezi nimi. A tomuhle našemu Božímu shromáždění určitě zůstanu věrná. …

 

Společenství je místo, kde se sdílí víra

    Kromě manžela mám samozřejmě i pár dalších kamarádů nebo známých křesťanů, se kterými se můžu o víře pobavit třeba přes mail nebo Messenger. Sdílení víry je určitě velmi důležité. Křesťan není na pustém ostrově jen s Pánembohem. Aby to byl křesťan, musí se nějakým způsobem bavit s lidmi, kterým něco dává a zároveň od nich něco zajímavého dostává (např. podněty k zamyšlení, ale i praktickou pomoc).

    Mně osobně se osvědčilo nedělit lidi na věřící a nevěřící a aktivity na křesťanské a nekřesťanské. Pokud napíšu článek o zrakovém postižení, může to na první pohled vypadat jako světská činnost. Jenže abych ho napsala, musela jsem využít obdarování od Pánaboha. A napsala jsem ho proto, abych skrze to obdarování sloužila Bohu i druhým. Stejně tak pokud se rozhodnu většinu dne drilovat angličtinu s BBC Learning English, musím si být jistá, že si mě takhle Pánbůh připravuje na něco dobrého a že tím neztrácím čas. Vidíte – i když svým studiem angličtiny zrovna nikomu nepomáhám, stejně je zase ve hře Pánbůh.

    S mírnou nadsázkou můžu říct, že každý, kdo si vyloženě nepřeje, aby Bůh neexistoval, je pro mě příslušník jedné velké církve s velkým C, která nespadá pod žádné pohlaváry, ale přímo pod Ježíše. I proto nemám potřebu dělit věci a lidi na kostel a nekostel.

    Poté, co jsem tu popsala, se může zdát, že už do kostela v životě nepáchnu, abych neodrazovala spoluobčany bez vyznání a nenachytala zase nějaké mýty. Opak je pravdou – zrovna tak trochu přemýšlíme, že bychom s tím zase začali. Jen už budu lépe rozumět tomu, co se v tom kostele děje, a pokud se mi něco nebude zdát, budu se umět bránit. I když se mi pořád líbí varhany a zvony, nikdy nezapomenu, že skutečný Pánbůh se nedá nasát z jejich zvuku.

 

Shrnutí

n  Odlišnost a nezvyklá hantýrka nedělních ranních ptáčat může odradit nevěřící, kteří pak mohou Pánaboha vnímat zkresleně. Od víry mohou odradit i maličkosti, jako je nutnost podávat si ruce při pozdravení pokoje nebo opakovat naučené fráze. Proto se musíme vždycky ptát, co nařídil opravdu Pánbůh a co je jen náš smysl pro pořádek.

n  Velkolepost bohoslužby i budovy kostela může odvést od samotného Pánaboha nebo Ho zkreslit. Pocit, že Boží lásku slyším ve zvuku varhan nebo vidím v nádherných barokních freskách, může odvádět pozornost od skutečné biblické víry.

n  Kázání nebo náboženská literatura nejsou automaticky Bůh. Pokud jsou nekvalitní nebo je věřící poslouchá v nepravý čas či v nesprávném množství, mohou od Něj nakonec vzdálit. Moje osobní zkušenost je taková, že nejvíce Božích pošťouchnutí nacházím v každodenním životě a z literatury mi v tomto směru nejvíc sedí naprosto světská beletrie. Nadměrná návštěva bohoslužeb či četba náboženských textů může věřícího odvádět od skutečného života, a uzavírat mu tak i určitou část samotného Boha.

n  Vstupenkou ke křesťanské víře není sdílení „křesťanské“ hantýrky a znalost dobrých farářů a historie sborových klanů. Tohle je jen jedna z mnoha forem, jak sdílet víru, nikoli víra samotná. Z mého pohledu je to navíc jedna z nejriskantnějších forem, jak sdílet víru – už jsem vám snad dostatečně ukázala proč.

n  Z kostela však není třeba utíkat – může tam zaznít něco zajímavého a pro náš duchovní život důležitého nebo se tam můžeme seznámit se zajímavými lidmi a mít možnost přijímat i nabízet pomoc.

n  Pokud věřící cítí, že v kostele něco není v pořádku nebo že to tam jemu samotnému nesvědčí, má právo jít jinam nebo na nějaký čas odejít úplně a pozorovat vše zpovzdálí. Nijak to nevypovídá o jeho špatné víře, spíše naopak.

n  Pokud věřící do kostela nechodí, měl by mít někoho, s kým by se mohl o víře normálně bavit. Nejlepší je, když je Bůh součástí každodenního života jako přítel, který je tu se mnou a s námi, ať už se scházíme v jakémkoli počtu a jakoukoli formou.

n  Pokud si někdo není jistý, jak to s tím kostelem má, neřekne mu to nikdo jiný než samotný Pánbůh. Lidé mohou poradit nebo nakopnout, ale konečný výsledek je na konkrétním věřícím ve spolupráci s Bohem.