Zajímavý pohled na virtuální realitu (Ernest Cline – Ready Player One a Ready Player Two)

    Název je víc než výstižný – oba „ready playerové“ se točí kolem dědictví geniálního programátora Jamese Hallidaye a jeho posedlosti 80. léty. Děj se odehrává převážně ve značně propracované virtuální realitě, do níž autor prostřednictvím jejího tvůrce geniálně poskládal množství videoher, filmů a hudby z tohoto období. Hlavní postavy tak vlastně hrají hry ve hře, aby vyhráli jednu velkou hru.

    Na knihách mě zaujala role virtuální reality v životě postav, pro které skutečný svět plný nedostatku a nepokojů na přelidněné planetě znamená hlavně něco, před čím je třeba utéct. Lidé tak na síti začali žít, až se pro ně nakonec stala skutečnější než jejich fyzická existence. Síť jim přinesla přístup ke kvalitnímu vzdělání, rozptýlení, a dokonce i možnost vykonat hrdinské činy. A jelikož se vše včetně podnikání točí kolem on-line prostoru, začne jít o život i off-line.

 

Čím mě knihy oslovily?

n  Abyste se mohli stát hrdinou, nemusíte mít fyzičku jako Schwarzeneger a život plný cestovatelských a jiných zážitků. Šance je tu i pro nás obyčejné. Za výhru složité počítačové hry nás asi nikdo neocení, ale hrdinství se může projevit třeba schopností stát si za vlastním názorem nebo jít proti proudu.

n  Virtuální realita hrdiny o ledacos ochudila, zároveň jim ale přinesla schopnosti, o nichž by si většina patologických počítačových hráčů mohla nechat jen zdát. Jako třeba postřeh nebo schopnost řešit složité úkoly.

n  I když se hrdinové snaží, problémy ve skutečném světě se nevyřeší mávnutím kouzelného proutku, a tak je virtuální realita něčím, co lidem pomůže překonat těžké časy. Můžu prozradit, že čtenáře čeká zajímavé rozuzlení, které mě osobně nenapadlo.

n  I když bych si nepřála, abychom žili ve virtuální realitě jako naši hrdinové, knihy bych doporučila všem, kdo se on-line prostoru bojí. Pokud se používá správně, může být velkou příležitostí pro efektivnější práci a komunikaci. Ostatně kdyby moderní technologie neexistovaly, těžko bych jako nevidomá mohla bez pomoci publikovat tento článek nebo si přečíst knihu.

n  Pro milovníky techniky ještě dodávám, že popis klasických videoherních automatů, resp. jejich obsahu, je přiměřeně podrobný. Autor na konci jedničky uvádí, že svým dílem vzdává poctu jejich tvůrcům, kteří ho inspirovali. To se mu díky mistrovskému zakomponování klasických her do hry podařilo přímo bravurně.

n  Množství zpracovaných her ovšem nijak neruší příběh jako takový, naopak ho ještě podtrhuje a dodává mu patřičný emoční náboj. Proto je kniha vhodná i pro absolutní herní nefanoušky či neználky, jako třeba pro mě.

 

    p.s. Čtenář se musí smířit s všeprostupujícím chorobným zbožňováním Hallidaye, které mi obzvlášť v jedničce přišlo dost otravné, ale vlastně je to docela realistické, takže jsem si nakonec zvykla.